Nejvzácnější Perla III: Ešus a láska - aneb skryté vzkazy

Nejvzácnější Perla III. – Ešus a láska aneb skryté vzkazy

   Liam oslavil osmnácté narozeniny, ale korunování na krále byla bylo posunuto o dva roky. Starý vladař se z komatu neprobral a všichni už jej brali za mrtvého. Jenom královna Lorena se o něj pečlivě a s láskou starala den, co den. Liam byl poslední dobou smutný. Připadalo mu všechno tak obyčejné, všední. I ta láska. Proto jednoho dne šel do kuchyně za Pepou pro radu.
   „Nevím, co dělat. Je tu prostě nuda,“ svěřil se Liam svému kamarádovi Pepovi.
   „Tak se seber a jdi ven,“ poradil jednoduše Pepa. A tak Liam šel. Řekl Niké, že potřebuje pauzu a urovnat si priority. Niké přikývla. Liam se oblékl do prostého šatu, aby ho nikdo nepoznal a vyšel  do města poznávat lidi. Jednou těm lidem bude vládnout, napadlo ho. Je třeba, aby je poznal. Osobně poznal. A tak Liam putoval městem. Tam si dal krajíc chleba, tam si dal piroh, poznával známé a přece málem zapomenuté. Navštívil chrámy věnované vílám, navštívil různé památky. Navštívil vše, co se mu naskytlo. Jen nevěstince ne, protože měl svou hrdost. Tu jej upoutala jedna hospůdka. Nebo spíše název oné hospůdky. U tří nejsvětějších. Liama napadlo, že trojka je vlastně svaté číslo. A tak vstoupil do hospody. Uvnitř se to tvářilo malebně. Celý vnitřek hospůdky byl obložen dřevem, ve kterém bylo vyryto spousta originálních znaků a vzorců. V hospůdce byli jenom jediní hosté : Dvě ženy a muž. Liam šel k baru a objednal si víno.
„Kdyby trojúhelník mohl mluvit, řekl by, že je trojúhelníkovitý. Kdyby mohl mluvit kruh, řekl by také, že je bytostně kruhový,“ uvítal jej číšník záhadnou větou.
„Těší mě, Spinoza,“ představil se.
„Těší mě, Aksál,“ napadlo Liama první jméno, co měl na jazyku. Poté, co mu barman nalil do karafy víno, usedl ke stolu naproti těm třem postavám. Dvě ženy a jeden muž. Uprostřed stolu měli ešus. V ešusu rajče. Byli vskutku zajímaví, ti tři. Jedna žena měla na čele napsáno : Odmítavšínovéjméno. Druhá : Žebřítko. Muž : Křesílko.
   „Chtěl bych ji poznat,“ řekl Křesílko a zvědavě nakoukl do ešusu.
   „Poznáš,“ odvětila Žebříčko. Rajčátko v ešusu se zavrtělo. Jak se může rajče v ešusu vrtět? Napadlo Liama a dál sledoval hovor :
   „A chtěl bych poznat i Evu,“ pokračoval Křesílko a významně pohlédl na Odmítavšínovéjméno.
   „Eva snědla jablko, teď je ve špitále,“ odpověděla Odmítavšínovéjméno. V ešusu se pohlo rajčátko a Žebříčko se zasmála. „Já vím, já vím,“ řekla rajčátku Žebřítko.
   „Všechno je tak růžové, proč jen je to rajče červené?“ zeptala se odmítavšínovéjméno
   „Červená se,“ usmála se Žebřítko.
   „A právě proto ji chci poznat,“ trval na svém Křesílko. Liama napadlo, že asi ti tři budou duševně choří. Hovor pokračoval :
   „Dvě lodě na vodě, dvě ryby pod hladinou, při svý cestě za vidinou, snad dobrý lidi nezahynou, tralalá.,“ zpívala si Odmítavšínovéjméno známou píseň ještě známějšího barda Lomase Pluse. Liam už stoprocentně věděl, že ti tři  jsou blázni. A co? I blázni jsou lidi, napadlo ho.
   „Pojďme diskutovat o tom, co je to láska,“ pronesl Křesílko. Liam zpozorněl. Tohle téma miloval. Nikdo z těch tří, neví co je to láska, napadlo ho.Vzpomněl  si na Niké. Co asi dělá?
   „Láska?“ zeptala se Žebřítko. V očích milión otazníčků. Pohladila rajče v ešusu.
   „Láska je pomíjivá,“pokračovala Odmítavšínovéjméno a rukama udělala gesto, které patřilo k úctě bohyni Rwe. Gesto znamenalo hledání identity.
   „Láska je jako hruška, zkusme definovat její tvar,“ řekl Křesílko a pomodlil se k bohyni Polárce. Panebože, jak jsou hloupí, tak jsou geniální, napadlo Liama. Vstal od stolu a šel k nim.
   „Můžu si přisednout?“ zeptal se Liam.
   „Jistě Liame,“ odpověděla Odmítavšínovéjméno.
   „Jak jste mě poznali?“ zeptal se udiveně Liam a to, že jsou blázni už nebral tak vážně.
   „Po království putuje takovej malej hobit, který tvrdí, že byl skřetem a všude vypráví o dvou bohyních a o tobě Liame,“ usmála se Žebřítko.
   „Aha,“ zasmál se Liam.
   „Co je to tedy ta láska?“ ptal se. Liam věděl, že ti tři mu dají odpověď. Cítil to. Je to možná nepochopitelné, ale cítil lásku. V těch tří. Sálalo to z nich. Něco jako růžový plyn. Představil si hada, představil si kruh, představil si v kruhu magický trojúhelník. Představil si Niké, na hrudi nejvzácnější perlu, která se ve vší dokonalosti rovnala s kruhem. Dostávaly se k němu okamžiky extatického odevzdání se veškerenstvu. Konečně poznával pravý lid. Pravou lásku. Napil se vína. Malá, soukromá oslava.
„Poslouchej Liame. Já miluji tyhle dvě ženy,“ ukázal Křesílko na Odmítavšínovéjmeno a na Žebřítko a pokračoval :
„Ale nepleť si lásku se sexem. To s tím nemá nic společného. Milovat osobu pro osobnostní rysy je snad nejvzácnější věc. Milovat člověka i se svými takzvanými vadami je láska.Ty vady ( Takzvané vady ), je třeba přehodnotit.. Vyvážit je zlatem. Zlato odhodit do žumpy a cenit si originalitu osobnosti. To je láska. „A proto můžu s klidným svědomím říct, že ty holky miluji,“ 
Rozvášnil se Křesílko.
Miluji Niké, ale po delší době mi už připadá tak obyčejná,“ řekl Liam a smutněpohlédl do ešusu. Rajčátko se hbitě koulelo 
„Miluji rajčátko. Miluji Křesílko. Miluji Odmítavšínovéjméno. A co víc? Miluji i Polárku,“ řekla Žebřítko a tím přiznala, že miluje i sama sebe.
„Já Vás taky miluji,“ potvrdila Odmítavšínovéjméno.
„Pojďte ke mně,“ řekl Křesílko a obejmul je. Políbil Odmítavšínovéjméno, která se zachvěla samou láskou. Políbil  také Žebřítko na znaménko u levého obočí. Žebřítko se taky zachvělo. Tolik lásky? Budiž. Proč nepropagovat lásku žejo?
„Liluh chyb áj avruk,“ zvolal záhadně barman a dolil čtveřici karafy vínem.
„Jé, Íponok zvolala Odmítavšínovéjméno a tvářila se, že rozumí všemu na světě. Poté, co čtveřice zabafala s fajfky a začala být atmosféra o dvěstě procent růžovější, začalo halo. Rajče se v ešusu nadšeně kolébalo z místa na místo.
„Žena  na sebe plácá spoustu parfému a plácá cosi o tom, co je in. Uvnitř se ale zapomíná stříkat celý život,“ z ničeho nic, plácla Źebřítko. Liama  napadlo, že tahle věta má cosi…cosi kouzelného, opravdivého.
„Jestli žena vznikla z adamova žebra, ta má osobnost po ní žebrá odpovědi,“ prorokoval Křesílko. Dvě ženy se smály. Krásné.
„Už jste viděli ten kouzelný strom?“ zeptala se odmítavšínovéjméno.
„Je krásný, nádherný,“ odpověděli jako jeden Žebřítko a Křesílko.
„Víš co jsi?“ zeptal se Křesílko Žebřítka.
„Co?“
„Náplast na bolení hlavy,“
Všichni se začali smát.Liam opouštěl ty tři postavy se smutkem. Ale zase na druhou stranu, věděl, co je to láska…