Nejvzácnější Perla IV. - Proměna

Nejvzácnější Perla - IV. Proměny

   Král umřel. Královna Lorena se zahalila do smutku. Liam oslavil dvacáté narozeniny a byl zvolen panovníkem. Život šel dál.
Jednoho dne dvě víly dřepěly na vysokém pahorku a pozorovaly horizont. Dřepěly jako dva holubi na bidle. Pod nimi mořský útes, co se bouřlivě navážel do skalních stěn, jako kdyby je chtěl porazit. Klidný vánek jim čechral vlasy. Brunet a blond kadeře splývaly v jedno. Dva protipóly a přitom v jednom.
   „Hele, to že jsme vyčarovaly ty tři zajímavé postavy bylo fajn že?“ řekla víla Rwe.
   „Jojo, a ty jména! Nemohly jsme je vymyslet lépe. Žebřítko, Odmítavšínovéjméno a Křesílko. Koho by to napadlo,“ smála se víla Polárka.
   „Hlavně, že nám to Liam spolknul. Ale zase ví, co je to láska,“ usmála se Rwe.
   „Však o to šlo,“ potvrdila Polárka. „Jen to rajčátko je opravdový,“ pohladila ešus.
   „Chodí tu jedna kouzelnice po království. Myslím, že by tu proměnu zvládla. Zná tajné, magické formule. Jsme sice mocné, ale na některé věci potřebujeme i někoho jiného,“ pronesla Rwe a otřásla se. Trochu zima. Zamávala šátkem a přiblížila slunce.
   „Jak se jmenuje?“ zeptala se Polárka. Naděje v proměnění rajčátka ve vílu vzrostla.
   „Bílej Digitál,“ odpověděla Rwe.
   „Bílej Digitál? Tak furt lepší, než třeba šedej Gandalf,“ smála se Polárka.
   „To jo,“ uchechtla se Rwe a pokračovala :
   „Musíme za králem Liamem. Má svoje špehy. Určitě tu kouzelnici najdou,“
A tak se na pahorku zablesklo a dvě víly zmizely do králových komnat.
„No ahoj Liame,“ pozdravily jej současně víly. Liam se jako vždy zlekl. Zrovna sepisoval smlouvy s novýma sedlákama. Veškeré akry půdy, co jim byly přiděleny na starost se musely sepsat. A tak když se zjevily víly, upustil pero a báně s inkoustem se vylila na medvědí koberec.
   „Sakra, tohle mi nedělejte,“ zabědoval Liam.
   „Překvápko ne?“ zasmála se Polárka.
   „Potřebujeme pomoc. Hledáme jednu kouzelnici. Jmenuje se Bílej Digitál. Potřebujeme tvoje špehy,“ řekla bez obalu víla Rwe.
   „Není problém,“ odpověděl Liam. Vstal od stolu a odešel sezvat radu. Jakmile vše vyřídil, vrátil se.
   „Hotovo, ode dneška je kouzelnice v pátračce“ řekl hrdě.
   Královský snajpr a špeh jménem Vilém Chtěl klečel v křoví a napínal tětivu. Srna v jeho zorném poli poklidně pojídala trávu.
„Mírný vítr dva palce do leva. Náklon o pár stupňů. Ostré paprsky slunce neovlivní nic,“ komentoval si pro sebe a byl připraven vystřelit. Tu se z ničeho nic srnka proměnila v ženu. Vilém Chtěl vydechl. Co to sakra? Není to Bílej Digitál? Ano je. Přesně podle popisu.
„Hej ženo ! Král s tebou chce mluvit !“ zakřičel špión Vilém Chtěl.
„Ale? Já taky,“ zvolala Bílej Digitál.
„Proč jsi byla srnou?“ ptal se Vilém Chtěl.
„Vždycky jsem to chtěla vyzkoušet,“ usmála se Bílej Digitál. A tak špión Vilém Chtěl doprovodil Bílého Digitála na hrad. Tam už kouzelnici očekávali víly a král Liam.
„Dokážeš to slečno Digitále? Proměnit rajčátko ve Vílu?“ zeptala se s nadějí Polárka.
„Ale ano...jistě bohyně,“ uklonila se Bélej Digitál. Momentíček. Vytáhla čutoru, napila se a pronášela :
„Ach ty kečupe změň se ve vílu
a ty nečum bože, dej mi sílu.
Ach ty rajče, změň se v ženu
k čemu kečup? K čemu?
My chceme ženu!“

a zamávala kouzelnou čutorou. Tu se z rajčátka stala víla. Slečna Rajčátková. Víla Polárka udiveně vydechla. Rwe se usmála. Liam jako vždy nechápal.
„Odkud to umíš?“ zeptal se Liam.
„Kdysi jsem dělala instruktorku na koňské spřežení, ale kšeft nešel, tak jsem se vrhla na kouzelnictví. Jsem samouk,“ řekla skromně Bílej Digitál. A tak tu stálo pět lidí a udiveně na sebe hleděli. Moudrý člověk by šel slavit, ale čekali je povinnosti. Ze severu se na království hrnulo třicet tisíc hladových goblinů. A s tím se holt někdo vypořádat musel. Ať už Liam a jeho vojsko, nebo víly, nebo záhadná Bílej Digitál.

                                                                                                     II.

 Víla Polárka, víla Rwe, kouzelnice Bílej Digitál a Liam stáli na kopečku ze zlata. Kopeček byl původně zelený, ale Polárka se rozhodla změnit jeho barvu. Jen tak z recese. V dáli se blyštila armáda goblinů, kteří hladově vykřikovali do nebes kletby a chystali se k nájezdu na vesničku, co byla poblíž. Obloha byla zatažená. Ne, že by si ji chtělo, ale tak chtěla Rwe. Liam nervózně pokukoval kolem a litoval, že nevzal s sebou svoji armádu caladonských jezdců. To mu vymluvily všechny tři. Polárka, Rwe i Bílej Digitál.
   „No nevím teda, je jich hafo,“ řekl pochybovačně Liam a zamračil se.
   „Neboj, to zvládneme,“ odpověděla Rwe a podrbala mravenečníka, co se motal kolem.
   „Digitále, budeš muset jít za těmi dětmi,“ poznamenala Polárka.
   „Já vím,“ odpověděla Bílej Digitál, nastavila nožičky a zmizla.
   „Jakýma dětma? Co zase máte v plánu?“ zeptal se Liam.
   „Nech se překvapit princi,“ usmály se tajemně víly a záhada se posunula do dalekých sfér. Tedy pro Liama. Víly věděly jako vždy vše.
   „Muhih! Muhih! Muhih!“ řvali tisíce a tisíce goblinů a pomalu se přibližovali k naší nejsvětější trojici.
   „Ani jsem nesepsal závět,“ zašklebil se Liam a vytáhl malý mečík zdobený diamanty. Polárka to uviděla a začala se hihňat :
   „Na co to máš? Jdeš snad škrábat brambory?“
   „Né to má na vykošťování těch malých rybiček,“ rýpla si i Rwe a obě se rozesmály.
   „Směšné,“ zavrčel Liam a začal cvičně švihat mečíkem. Třicet tisíc goblinů už bylo pod kopečkem ze zlata a hleděli s výsměšnými pohledy na trojici. Jejich kovové brnění se načervenale mlžilo v chumlu jako temná mlha nad nejžhavější sopkou vesmíru. Kletby a hrůzné chrochtání se rozeznívalo do všech světových stran. Liam bezmocně sklopil mečík i oči. Ani jsem se nerozloučil s Niké, napadlo ho.
   „Jdeme na to?“ zeptala se Polárka a zvedla ruce k nebi.
   „Jistě,“ odpověděla Rwe a taky zvedla ruce.
   „Medvídci, sladcí medvídci kdepak jste? Děti jsou hladové, utěšte jejich touhu. Medvídci, medvídci ukažte se. Naplňte dětem žaludky. Úsměvy vzneste do všech těch tváří, medvídci slaďoučcí, ať na tomhle poli září!“ zvolaly současně víly. V mracích se zablesklo a třicet tisíc goblinů se proměnilo ve třicet tisíc gumových medvídků, co se barevně povalovalo po poli. Liam třeštil oči. Do toho v dáli viděl, jak kouzelnice Bílej Digitál vede ke hromadě gumových medvídků spousta děti z nedaleké vesnice, na kterou byl plánován útok. Liam tomu nemohl uvěřit. Otřel si oči, zamrkal a podíval se znovu. Stejná situace, žádná halucinace. 
   „Mě z vás picne Víly,“ pronesl a otřel si zpocené čelo.
   „Dobrý trik ne?“ usmála se víla Polárka.
   „Ani brambory si škrábat nemusel,“ rýpla si opět víla Rwe.