Urea - Růžová Ostrava
V časech úplně stejně dobrých jako zlých a stejně zlých jako dobrých, kdy se vnímání času nepřipouštělo, stal se v jednom malém bytečku, v jedné malé vísce zvané Ostrava, nebývalý zázrak. On to vlastně ani tak pro všechny účastníky zázrak nebyl. Spíše šlo o takovou každodenní, nevšední záležitost. Nezasvěcenému by však při návštěvě tohoto bytečku spadla čelist jako rotvajlerovi, co týden nejedl a náhle dostal svou porci "malého dítěte".
Tehdy zasedly ke kulatému stolu, ze kterého sálala neutralita a rovnováha, tři elementy. Bůh Křesílko, Bohyně Žebřítko a Bohyně Odmítavšínovéjméno. Nejsvětější trojice, co v takových chvílích odmítala připustit, že umí napočítat do tří, vymýšlela další, nový svět, kterým pobaví sebe a celé okolí. Po úvodním rituálu stáli všichni tři, ač jejich tělesné schránky seděly na kuchyňských židlích, na obilném poli. Klasy čechral vítr jako sukni prostituce. Kůži každého z nich líbal teplotou, kterou si elementy přály. Dlaně se dotýkaly chvějících se klasů, které byly na dotek jako ten nejpříjemnější materiál světa. Všichni tři cítili přítomnost začátku i konce, znali obojí. Teď jsou tady, aby vymysleli nový svět. Inspirovalo je úplně všechno včetně vůně vůní, co se dostávala k jejich čichovým receptorům.
"Dostal jsem skvělý nápad!" vypadlo z Křesílka. "Ale když ho zrealizuju, budete zase nasrané," doplnil v obavách Křesílko. Obě Bohyně se začaly hystericky smát. "My?" vypadlo z Bohyně Odmítavšínovéjméno. "Sem s ním!" povzbudila Křesílko Bohyně Žebřítko. "Počkejte, mám lepší," vstoupila do rozhovoru Odmítavšínovéjméno. Bůh Křesílko se zatvářil zahambeně, Bohyni Žebřítko to bylo jedno, jelikož si byla plně vědoma toho, že oba nápady spojí. Ať už zazní jeden první, druhý druhý, či naopak. "Mohli bychom po té naší ostravské vísce rozšířit rajský plyn lásky," navrhla Odmítavšínovéjméno. "Aha," řekl Bůh Křesílko, který se stále nedokázal smířit s tím, že nedostal, jakožto Bůh, první slovo. "Malej," pohladila Boha po hlavičce Žebřítko, protože si všimla, jak nemožností promluvit trpí. "Ale není to vůbec blbý nápad!" doplnila Bohyně Žebřítko. "Ale jak to zrealizovat, aby si toho nikdo nevšiml?" zamyslela se Odmítavšínovéjméno. "A chcete vědět, co napadlo mě?" zeptal se Bůh Křesílko. "Ne," usmály se jako jedna Bohyně, poté se začaly smát. "Mám to! Zasadíme nový strom, který prohlásíme za národní strom místo lípy. Nebo ne... za strom ostravského státu! Vezmeme normálně jeden klas, kterému vdechneme stromový život a zasadíme ho tam, kde by ho nikdo nečekal," usmála se svému nápadu Bohyně Žebřítko. "Kde by to jako nikdo nečekal?" zeptal se stále poněkud uraženě Bůh Křesílko. "No, to je přeci jasné. Dáme ho k ostravským lagunám. Tam přeci lidé chodí jen s rouškami, které si nasazují tak, že jim zakrývají polovinu očí. Mimo to se tam nikdo nadvakrát nerozhlíží, ale spíš se soustředí na dech," doplnila Bohyně Žebřítko. "To je geniální nápad. Celá Ty!" pochválila Odmítavšínovéjméno Žebřítko. "Já vím, dík!" řekla iniciátorka útoku na dobrou náladu Ostraváků. "A jako vás pořád nezajímá, co jsem vymyslel já?" zkusil znovu Křesílko. "Ne," zanotovaly Bohyně. Bůh sklopil hlavičku a začal se smiřovat s tím, že jen tak nepromluví. Bohyně dál plánovaly a plánovaly, až se Křesílko srovnal se ztrátou své "mužnosti" a usmál se. "Tak co Tě napadlo?" zeptaly se opět jako jedna Bohyně. "Kdo jsi říkal, že bude nasranej?" zeptala se Odmítavšínovéjméno a začala se smát. "Jééé, fakt můžu, můžu?" vyskakoval radostí Bůh Křesílko. "Jen, pokud chceš," smála se Bohyně Žebřítko. "Tak jo, tak jo! Mě napadlo, že bychom Ostravákům mohli vsugerovat, že žijí u moře a že existují bájné bytosti jako je Pegas, nebo mořské víly. Já bych začal dělat malého chlapce Liama," líčil zapýleně Křesílko. "Začít dělat? Fakt jako začít?" nemohla si nerýpnout Odmítavšínovéjméno "Vždyť Ty jsi malý chlapec." Obě Bohyně se zase smály, až brečely. "Klid, mám slovo," snažil se hrát drsného Křesílko. "Takže! Já bych byl ten malý chlapec Liam, který se zamiluje do ostravské princezny. Vy byste byly víly. Ty, víla Polárka a Ty víla RWE," ukázal na Odmítavšínovéjméno. "Hm," zaznělo z úst obou Bohyní. "A co budou dělat všichni ostatní?" zeptala se Bohyně Žebřítko. "Budou fandit Liamovi, aby dostal princeznu... Anebo alespoň její ruku," smál se Křesílko. Obě Bohyně se začaly zase smát. Úplně živě se jim před očima rozjela nešikovnost, s jakou bude Křesílko získávat celou, nebo alespoň ruku princezny. "OK. A jak se ta princezna bude jmenovat?" zeptala se Odmítavšínovéjméno. "Niké!" řekl Bůh. "Niké? To zní jako - Neké - konečně už nekéééceeeej," smála se Žebřítko. Bůh se začervenal. "Za pravdu se nečervená. To bychom tady museli být všichni naprosto rudí," usmála se Žebřítko a ukázala na dokonalost kolem sebe. Bůh se usmál. Ještě nějakou dobu tam všichni stáli a plánovali a plánovali. Pak se přenesli zpátky do Ostravy. Bůh v ruce svíral jeden klas. Jak všichni náhle seděli u kulatého stolu, dýchli na klas, který se zatřásl a začala z něj vycházet růžová pára. "Proč se to nemění ve strom?" zeptal se zamyšleně Křesílko. "Nemám páru," odvětila zamyšleně Žebřítko. "Tak to bude Stromoklas růžovolistý. Alespoň už má strom ostravského státu jméno. Stromoklas růžovolistý!" uzavřela debatu Odmítavšínovéjméno. "Jdeme ho zavrtat?" vyzvala nadšeně Žebřítko. "OK," řekli všichni jako jeden. Trojice se tajně vkradla do areálu lagun. I když mají Bohové vstup povolen úplně všude, jsou chvíle, kdy si i oni chtějí zahrát na dobrodruhy a navíc chtějí být nenápadní. "Ty debile, nemohls na sebe hodit něco, co nezáří kilometr daleko?" dloubla Bohyně Odmítavšínovéjméno do Křesílka. "Počkej, pořeším," reagoval okamžitě Bůh a sundal si fosforeskující tričko. "To jsi tomu fakt pomohl," smála se Žebřítko, která sledovala neopálenou kůži jak září ještě víc než reflexní vesta, které Křesílko říkal tričko. "Tak to asi na sebe zase hoď, Batmane," smála se Odmítavšínovéjméno. "No jo, furt," řekl smířeně Křesílko a zase se oblékl. "Co tady, sakra, děláte?" zakřičel na trojici nejaký neznámý hlas. "Utíkej vpravo, zmateš ho!" zakřičela Žebřítko. Bůh se rozběhl na druhou stranu, než běžely Bohyně. Jak běžel, vypadal jako zaječí zadek. Chvíli šel vidět, chvíli zase ne. Buď jak buď, hlídač se za ním vrhl. Během honičky: kdo z koho, kdo ze zajíce, kdo po zajíci, zasadily Bohyně Stromoklas růžovolistý. Umístily ho na to nejviditelnější místo, protože si byly jisté, že právě to nejviditelnější jde nejméně vidět. A měly pravdu. Už se jim to v životech několikrát potvrdilo. "Dupačííí, prýýýč," zavolala Žebřítko a dala tak Bohovi najevo, že má opustit areál. Chvíli se za nimi ozýval vytočený hlas vrátného, který brzy na to zavolal "A stejně vás milujuuuu". "Už to začíná působit," usmála se Žebřítko. "Jak jako dupači? Proč jsi mi řekla dupači?" zeptal se opět poněkud dotčeně Křesílko. "Bo jsi mi připomínal zajíce. A ti dupou, ne? Bo to jsou ježci," zamýšlela se nesmyslně Žebřítko, která víc než nad odpovědí, přemýšlela nad dobrodružstvím, které je všechny čeká. Na éru růžového plynu.
https://urea.blog.cz/
Diskusní téma: Urea - Růžová Ostrava
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.