6. Dlouhý, Blbý a Mrtvýchzraký - Defíček

  Defíček šel domů celý spokojený, protože dnes našel při hrátkách venku zvláštní kamínek. Byl celý černý a krásně se leskl. Tedy, kamínek byl celý černý a krásně se leskl. Defíček se sice také leskl, ale měl dnes zdravě zelenomodrou barvu, která u něj znamená spokojenost. Kamínek se mu moc líbil, nemohl se dočkat, až si ho dá na poličku mezi urnu s popelem svého prvního pejska Trdlíka a vycpaného bratránka Bobka - tam se bude krásně vyjímat.
Chudák Bobek, pomyslel si Defíček. Narodil se bez nožiček, vlastně neměl ani ručičky, ale to mohlo být tím, že neměl tělíčko, ze kterého by končetiny mohly vyrůst. Narodila se jen plešatá hlavička, ale ani to jeho rodiče nemohlo odradit od lásky ke svému dětátku. Zklamaná byla jen babička Gertruda. Když se totiž chtěla podívat, po kom má Bobek očička, zjistila, že Bobek žádné očička nemá. A protože neměl ani ouška a pusinku, prohlásil jej doktor Killík za hlucho- němo- slepého. I přesto jej milovali. Ale bylo to marné, protože Bobek neměl plíce, srdce ani mozek, tak jej městská rada po dvoudenní poradě prohlásila za mrtvého. Ale všechno zlé je pro něco dobré a z Bobka se stalo nejkrásnější těžítko v kraji. A navíc, když Bobek neměl mozek, jeho vycpání bylo o padesát procent levnější!
  Defíček šel dál po zaprášené cestičce, občas přeskočil nějakou zvířecí mrtvolku, a když došel na vrcholek kopce, viděl známou siluetu městečka Zářenkova. Začátkem jara, se všechno zelená je to opravdu krásný pohled, pomyslel si Defíček. Zelená se tráva, keře, stromy, nebe... jen Defíček z toho pohledu štěstím zmodral.
  Když se dal po pěšince dolů směrem k městečku, uslyšel za sebou dusot kopyt a chrochtání. Rychle se otočil.
  "Trdlíku, vylekal jsi mě!" řekl Defíček vyplašeně.
Trdlík doklopýtal k Defíčkovi, sedl si a smutně sklopil hlavu. Každý Defíčkův pes se jmenuje Trdlík. Tenhle je už třetí v pořadí. Ten první se utopil v misce na vodu a druhý Trdlík se udusil, když se pokusil spolknout Bobka. A tak Defíček prvního psa spálil, hodil jej do proudu říčky Žloutenky, jejíž žlutý proud psí popel odnesl až do Suchého moře. Druhého spálil také, ale protože Bobka nemohl vyštrachat, spálil ho i s Bobkem v krku. Jaké ale bylo překvapení, když se ze psího popela vykutálela sice kouřící, ale neporušená Bobkova "hlava". A tak si Defíček řekl, že je nerozdělí. A jak řekl, tak udělal. Od té doby má oba na poličce vedle diplomů za sport a rodinného fota.
  Trdlík seděl dál se sklopenou hlavou a jen občas omluvně zahrabal kopýtkem v prachu cesty.
  "Ale no tak, už nebuď smutný," řekl konejšivě Defíček a podrbal pejska za třetím uchem.
Trdlíka to očividně potěšilo, protože se nadšením rozhýkal.
  Tak teď už šli po prašné cestičce dva a klid přerušovalo jen občasné klapání kopýtek, když Trdlík přeskakoval mrtvolky zvířátek…Najednou Defíčkovi z očí vyhrkly zelené slzy smutku…vzpomněl si na Defragmentaci…