Hovězí Guláš

Podle šveholení do telefonu jsem pochopil, že rodinná neděle je v tahu.
  „Jejda. Ty jsi tady? Né! A kdy jsi přijela? Opravdu? Dobře... Určitě tam budu hned. Né, ale prosím tě. Já mu to nějak vysvětlím.“ Ovšem. Už je tady. „Broučku, nevadí?“ vlepila mi pusu na čelo.
  „Ale ne, nic mi nevadí,“ zvedl jsem oči od křížovky a rukou jí zajel pod svetr. Vůbec jsem nelhal. Co by mi taky mělo vadit. Břicho pevné, oči jako z japonského komixu, vlásky princezny Čarokrásky. A že má hodně kamarádek? No a... Třeba se některá taky nechá přemluvit. Sladce jsem se usmál a pošimral ji vousy po odhaleném břiše. Vypískla.
  „Tak já půjdu a do tří budu doma. Poslyš, zvládneš něco uvařit, žejo,“ řekla prosebným hláskem, který zněl tak dětsky, až mě zamrazilo.   „Natálka přijde ve dvě z jógy, tak ať má něco nachystaný. Je tam maso na guláš, to přece chlap zvládne. Chlapi vaří nejlepší guláš.“ Dřív, než jsem stačil něco říct, zapadly za Hankou dveře a já osaměl. Uvařit... Nejednou už po mně chtěla věci, které mě zaskočily (nebojte, taky mám děti, tak vím, co se sluší napsat), ale tahle mě vyvedla z míry nejvíc. Prezident Beneš neřešil takové dilema, před jakým jsem stál já. Každý chlap zvládne guláš, ovšem. Moje hrdost byla v sázce. Kuchařka, žejo. Měli bychom to mít, začal jsem kutit v policích. „Český národ v ohni postmoderny“ - to bude asi Hančino. „126 rad jak uspokojit ženu“ - to mi přinesl kamarád. „Hřebec“ - to asi čte Natálka. Ježíšikriste, co to čte? Stephen King pod jménem Richard Bachman, to je sice moje, ale zase tam nejsou recepty. Guláš. Zatracený, pitomý recept na guláš. Každý chlap ho zvládne, ta věta mi zněla v hlavě. Cítil jsem, že jestli nezvládnu ten zatracený guláš, dneska večer poprvé selžu v posteli. Zítra podruhé. Pak začnu hanbou pít. Vyhodí mě z práce a Hanka požádá o rozvod. Ultimativní nutnost uvařit guláš, nemám-li do pár let skončit s flaškou čůča a balenými vajgly jako žebrák kdesi u nádraží.
  A pak jsem si vzpomněl, kde se jeden recept válí. Ale nechtěl jsem tam jít. Do třinácté komnaty. Do kufříku, na který nesahám. Jsou tam básničky, co jsem psal, když mi bylo šestnáct. Jsou tam - některé smlouvy, které dávno neplatí. Jsou tam dopisy, které jsem neposlal. A jedna obálka. Obálka z šedého papíru s několika policejními razítky. A v ní je časopis Vlasta a dopis. Dopis, který jsem nikdy nepřečetl.
Lidi se smějou, když vidí v televizi sousedku nějakého zločince, jak říká: “Měla jsem ho ráda, byl to takový hodný a slušný člověk...“ Já se nesměju. Já to chápu. Pavel byl slušný člověk. Aspoň já ho tak znal. Než mu prdlo v kouli. Nikdy neřekl slovo - ani u výslechu, ani později. A pokud něco řekl, řekl to mně. V tom dopise, který já nečetl, který ležel celou dobu v kufříku jako telefon, co vyzvání, a vy ho nechcete zvednout. Jenže z důvodů pro mne nepochopitelných - byla tam přibalena i ta Vlasta a ve Vlastě, jak jsem postřehl, inzerovali recept na guláš hned na první stránce. Šel jsem ke svému kufříku strčenému pod postelí jako vždycky s pocitem studu. Už kolikrát jsem chtěl jeho obsah spálit - nedokázal jsem to. A přece jsem vždycky červený až za ušima, když ho otvírám. Zatracená obálka. Věznice. Policie. Další policejní razítko. A ještě jedno. Je to zajímavý, ale policajti dopisy sebevrahů dost spolehlivě doručují. Stačí jen jméno na obálce a obvolají třebas šestnáct lidí, než trefí na toho správného; já byl prý osmý.
  "Opláchnuté maso nakrájíme na kostky - kousky přibližně po 25 gramů. Oloupanou cibuli nakrájíme na drobno, osmahneme na tuku do růžova, vložíme maso a za stálého míchání je osmahneme. Potom přidáme mletou papriku, krátce osmahneme, přidáme sůl, rajčatový protlak, pepř, kmín, mírně podlijeme vodou a dusíme pod poklicí za občasného míchání.“
Vy byste četli dopis od chlapa, který zamordoval svou ženu i malou holku, a byl to váš kamarád, stejně jako ta nebožka? Já to nedokázal tři roky. Kolik je asi dvacet pět gramů? Větší kostka? Jedna cibule? Vybavilo se mi, že otec říkával: kolik masa, tolik cibule. Nebudu šetřit cibulí. Za oknem bylo příjemně sychravo. Pára z hrnce orosila okno a mně bylo najednou nějak - neděle. Pravda. Vypil jsem dvojku červeného, aby mi byla neděle trochu víc, a pak ještě jednu. Den odpočinku. A ten tři roky neotevřený dopis mi ležel na stole vedle časopisu pro hospodyňky. A maso v kastrolu začalo velice rychle vonět. Nalil jsem si další víno. Tak pojď, parchante. Co chceš říct...
PAVEL PÍŠE:
>>Martine, je mi zle a musím ti něco říct. Chci ti povyprávět o té neděli. To, co jsem udělal já, bylo hrozný. Co se stalo vůbec - ještě strašnější. Ale dočti to prosím tě. Byla neděle. To jsem vlastně řekl. Ráno jsem vstal - víš, že jsem vždycky vstával brzo, ne jako ty, a na stole jsem našel vzkaz: uvař cosi na oběd. Víš, jak to s Martou v poslední době vypadalo. Z těch pěti let, co jsme byli spolu, byly čtyři roky pekla. Ale dalo se to snést kvůli Alence.
Právě jsem přemýšlel, co spáchat k tomu obědu, ať netahám malou po hospodách, když přišla. “Doblé láno,“ zacvrlikala. Rukama si protírala oči a mně ti bylo najednou nějak divně. Skoro do breku. Vzal jsem ji do náručí a přičichl. Vzpomněl jsem si na tu tvoji teorii, že malá děcka vylučují nějaké drogy, snad feromony, abychom je nesnědli, ale krmili. Není mi do smíchu, ale tohle se mi vždycky připomene. Víš, že jsem přestal kouřit jen kvůli Alence - a taky jsem omezil pití. Stačí, co předváděla matka...
Poslal jsem malou, ať se umyje. Když se vrátila, měla v rukách Vlastu. Byl tam nějaký medvěd, nebo co. Už si přesně nepamatuju. A taky recept na guláš.
  „Když je maso částečně měkké, vydusíme šťávu na tuk, zaprášíme ji prosátou moukou, za stálého míchání ji zasmažíme a podlijeme teplou vodou. Pak přidáme utřený česnek, majoránku a zvolna dusíme za občasného promíchání téměř do měkka. Měkké maso vyjmeme a omáčku na ně přecedíme. Hotový guláš podle potřeby přisolíme a znovu krátce provaříme."
  „Dobré ráno ještě jednou, sluníčko," Usmál jsem se. Došlo mi, co budu vařit. Ale ještě jsem musel Alenku zvednout ke stropu, abych jí ukázal, jak bude velká až... (tři řádky nečitelné...) Pak jsem (nečitelné...) Dva roky už jsem Alenku vodil na obědy ke své matce. A najednou mi došlo, že bych to chtěl změnit. Rozumíš? Chápeš to, Martine? Změnit. Ne žít kdesi na půl cesty mezi domácností mojí matky, Martininými rodiči a tím naším - hororem. S tou pitomou Vlastou v ruce mi došlo, že chci normální život a normální neděli. Třebas v zástěře. Napsal jsem si, co musím koupit. „Až napočítáš do deseti, budu zpátky,“ řekl jsem Alence ve dveřích.
  „Tati ploč jsi to nestihl být zpátky?" zeptala se mě a tvářila se u toho tak vážně, že jsem zastyděl.
  „Alenko, jakmile se naučíš počítat do tří-set tak to stíhat budu."
  „Teď ne, teď se jdu dívat na pohádky,“ oznámila mi rozkazovačným hlasem, který určitě zdědila po mámě a odešla do obývacího pokoje. Chvilku jsem nehybně stál na místě a přemýšlel jak řeknu Martě o rozvodu aby to neslyšela dcera, která ještě určitě neměla věk na to, aby se jí vysvětlovaly problémy dvou dospělých lidí.
Podle receptu jsem opláchl maso, začal ho krájet na kostky a vzpomněl si na první setkání s Martou. Pamatuješ? Byli jsme tam spolu...<<
Samozřejmě, že pamatuju, šmejde. Kdybych věděl, co nakonec spískám, raději bych se vůbec neviděl, pomyslel jsem si, ale příchod dcery mě vytrhl z myšlenek.
  „Teda tati, co to má znamenat, neovlivňuje tě jako tendlencten, no - jak tomu říká pan prezident, homosexualismus?“
  „Jsi husa,“ pravil jsem s takovou autoritou, jak to jen v růžové zásteře šlo, a olízl vařečku. Guláš vypadal celkem nadějně. „Otec je hlava rodiny i strážce krbu. Al Capone svým dětem osobně vařil, a určitě ne ve smokingu. Nemohu za to, že tě kazí tvá pokleslá četba a muže si představuješ jako omolousaného trapera, kterému těsné džíny obepínají obří úd koňských rozměrů...“ Rána sedla. Pubertální kazatelka zdravého životního stylu se s několika podivnými zvuky vypotácela z místnosti. Mám od jejího moudra klid nejmíň na hodinu. To jsem zvědav, panáčku... Maso lehce klokotalo na sporáku.
PAVEL PÍŠE:
>>Ani pořádně nevím, jak jsem ji přemluvil na tu dovolenou. Pamatuješ? jeli jsme tam hned druhý týden a zpátky jsme se vrátili jako snoubenci. Vyznával jsem jí lásku pod Olympem. Dneska mi to přijde jako smutná komedie... Nikdy by mě nenapadlo, že se takhle změní.
Pamatuješ, jak si mě chtěl pokřtít pivem? „Čus, novej táto,“ řekl jsi a vylil mi půllitr na hlavu. Pak jsem ti to oplatil. „Čus, novej Amundsene,“ řekl jsem a polil tě vodkou. Pak už jsme skoro nic nepili, jenom se polívali... Rád na to vzpomínám.
Bylo to asi čtrnáct dní zpátky, co byla Alenka nějaká nemocná. Šel jsem pro Martu, jestli nepůjde domů. Seděla jako vždycky v „Dole“ a ty trosky kolem ní vypadaly všechny líp než ona.
  „Marto pojď prosím domů, Alena tě potřebuje vidět ". Řekl jsem jí do zfetovaných očí a všechny pohledy jejich kamarádů a kamarádek se na mne upřely. Potom se všichni sborově rozesmáli a já si mezi nimi připadal jako na jiné planetě.
  „Půjdu domů až ty půjdeš do prdele vole," odpověděla mi cizím, plochým hlasem a opět se začali všichni u stolu bouřlivě smát a ti, co seděli nejblíž, ji začali poplácávat po rameni jaký to vtip zase nevymyslela. Stál jsem tam jako dřevo a všechny přítomné jsem pozoroval nechápavým pohledem. Oni snad nemají rodiny? Napadlo mě to o chvilku dřív, než mě brunátný muž s fialovým copem na hlavě a spínačkami v obočí otřel oko pěstí a vynesl s chrochtáním ven na ulici.
A tak jsem vařil ten zatracený guláš. V zástěře a Alenka pobíhala kolem a žvatlala a já si uvědomil, že ji chci doma. U sebe doma. Že chci opravdové doma. Marta chodila tak naládovaná, že kolikrát vůbec nevěděla, co dělá. Týden předtím rozbila umyvadlo. Našel jsem ji v koupelně, jak se válí v krvi s rozbitou hlavou. Myslel jsem, že je mrtvá. To maso začínalo vonět a celkem dobře chutnalo. Věděl jsem, že jí to řeknu. Že je konec, a že malá jde ke mně. Není soud, který by mi ji nesvěřil.
  „Když je maso částečně měkké, vydusíme šťávu na tuk, zaprášíme ji prosátou moukou, za stálého míchání ji zasmažíme a podlijeme teplou vodou.“ Opakoval jsem si pořád dokola, hledě přitom na čarodějnici visící na zdi. Dárek od tebe. Vůbec jsem nevěděl, co to znamená.<<
To je ale otázka.
  „Natálko! Natálko!“
  „Co je?“
  „Nevíš, co znamená, že když je maso částečně měkké, má se vydusit šťáva na tuk, zaprášit prosátou moukou a za stálého míchání podlít teplou vodou? Jak se to dělá?“
  „Ježíš, ty máš vždycky otázky...“ a tím to zhaslo.
PAVEL PÍŠE:
>> Vzdal jsem to a zavolal mámì o radu. Poradila mi, že mám do hrnku nasypat mouku a prošvrdlat ji s vodou a to vlít do guláše. Přišlo mi to jako svatokrádež, ale mamka to ví líp. Tak jsem švrdlal, když se přivalila Marta.
Teď a nebo nikdy. Zesílil jsem televizor, plácl Alenku po zadku a řekl, aby se dívala na pohádku a v žádném případě nechodila do kuchyně. Chápavě a vážně přikývla. Všiml jsem si, že jí naskočila husí kůže. Tohle musí přestat.
Z předsíně přišla šouravými kroky Marta. Vůbec jsem nečekal, že se tu dnes ukáže, a horečnatě jsem skládal nejrozumnější věty jak ji říct o rozvodu. Mám ji vpálit pravdu do očí? Mám ji vzít prvně ven a pomalu jí to vysvětlit? Jak jí to mám oznámit? Marta vypadala opravdu uboze. Stála tam sklesle u zdi a lesklé, zfetované oči hleděly kdesi nad mikrovlnou troubu. Vypadla opravdu bídně... Oblečená byla do zeleno-žluté, kostkované košile a volných, bledě-modrých kalhot. Bedlivě jsem ji pozoroval, čekal na první větu co z ní vypadne a nezmohl jsem se ani na pozdrav. Kdesi venku pod našimi okny začali hulákat opilí kluci. Z obývacího pokoje nahlas výskal kačer Donald cosi o záchraně papouška. Marta se stále nepřítomně dívala nad mikrovlnou troubu. Její vlasy už neměly blonďatou barvu jako dřív, protože si je určitě nemyla tak půl roku.
  „Ahoj vole, ne?“ Pozdravila chraplavým hlasem po třech minutách mlčení a po té větě se uchechtla jako Bluto - rival Pepka námořníka. Já stal na místě nehybně jako socha a čekal jsem až mi řekne něco rozumnějšího. Ahoj vole? Takový pozdrav jsem dlouho neslyšel a modlil jsem se ke všem neexistujícím bohům ať se Martě okamžitě vrátí rozum. Modlitba byla nevyslyšena. Modlitby jsou poslední možností a když už nevyjdou, je vše ztraceno. „Potřebuju nutně nějaký prachy.“ Pověděla z ničeho nic a zamrkala víčky, která mě tenkrát okouzlila.
  „Marto...nějaké peníze ti budu moct dát až se dáš na léčení a budeš schopna se o sebe postarat." Odpověděl jsem jí na rozkazovací prosbu a podrbal se po vlasech, protože jsem nevěděl co mám dělat s rukama. Nervozita je hnusná věc a jakmile vás jednou přepadne, není lehké ji knokautovat. Tento zápas se u mne stále odehrával.
  „Jsi blázen víš to?“ Ohradila se Marta a dívala se stále nad mikrovlnou troubu, kde jsem koutkem oka mrkl copak, že tam je tak zajímavého. Nic jsem nespatřil a tak jsem místo toho přemýšlel jak Martě povědět o tom rozvodu. Zkusil jsem kličku.
  „Dáš si guláš?“ Zeptal jsem se ironicky a Marta konečně stočila pohled na velký hrnec, co se impozantně tyčil na sporáku a ještě se z něj voňavě kouřilo. Marta mlčela a hypnotizovala zase hrnec.
  „Marto poslouchej mě. Zítra podám žádost o rozvod a než se to všechno vyřeší, tak dáme Alenu k mé matce na hlídání, aby se zbytečně netrápila našimi problémy, ano?“ Vyhrkl jsem ze sebe konečně a začal si pomalu připadat, že se snažím naučit mluvit zvadlou květinu. Květina, která měla za spojence plevel zaútočila.
  „Alenu mi nevezmeš!“ zakřičela. Oči se jí zúžily.
  „Pochop, že se o ní teď nedokážeš vůbec postarat!“ zvýšil jsem hlas i já.
  „Kurva říkám ti, že mi Alenu nevezmeš, je ti to jasný!" zaječela a začala mi svýma tenkýma rukama mávat před obličejem.
  „Dobře Marto, podám žádost o rozvod a uvidí se, kdo ji dostane do péče. Buď já, co se o ní starám už dva roky, nebo ty co už dva roky fetuješ.“
  „Ne..nikdy ty hajzle!“ přeskočil jí hlas. Vzala do ruky jeden z připravených talířů a mrštila jím po mě silou, kterou bych u tak vychrtlé osůbky vážně nečekal. Se štěstím jsem letící talíř vykryl pravačkou, ale štěstí jako by nechtělo pokračovat. Talíř se rozpadl na čtyři kusy. První, velký střep se s rotací zřítil na plovoucí podlahu, druhý mi rozsekl loket a třetí mi roztrhl tak centimetr kůže na pravé straně čela. Zamotala se mi hlava, zapotácel se a opřel o dveře do obývacího pokoje.
  „Marto uklidni se!“ vykřikl jsem a otřel si krvavou rukou tepající čelo. Děsně to bolelo a cítil jsem jak mi tečou čůrky krve po tvářích, bradě a pravé ruce. Pod mojí rukou se na podlaze udělala malá loužička krve.
  „Slyšíš mě...!“ Chtěl ještě něco dodat, ale to se ztratilo v mém zoufalém polknutí. Osud pokračoval ve své špinavé hře. Neexistující božstva se ke mně otočila zády a ukryla se do jiných sfér. Lidé z toho bytu tam nemají přístup, protože si jich všiml ten krutý osud, který z nepochopitelných důvodů chce dokončit svou hru.
  „Alenu mi nevezmeš!“ zařvala zase Marta, chňapla po druhém talíři a se stejnou přesností a razancí jím po mě vrhla. Čas zpomalil. Vnímal jsem všechno, jako když si na videu pomalu přehráváte scénu, kde hrdina udělá nějaký nepochopitelný kousek, a vy tomu chcete přijít na kloub. Jakmile se Marta napřáhla k hodu začal mi zvonit mobilní telefon hrůzným skřekem umírající lamy. Asi volala matka. Postoupil jsem o krok blíž k Martě a levou rukou si kryl už tak zkrvácený obličej. Uslyšel jsem otvírání dveří obývacího pokoje a po chvilce se talíř srazil s mou levou rukou. Štěstí v tuto krátkou chvíli stálo při mně a náraz talíře mi nezpůsobil vážnější škody na ruce. Ovšem talíř se rozbil na nespočet kousků. Některé byly velké, některé malé. Byla to tak velká rána, že se rozchechtala visící čarodějnice. Osud řekl čarodějnici ať se směje, ať poškádlí Martu, ať mě vyvede z rovnováhy, ať sem pošle Alenku? Osud může být tak krutý? Dveře obývacího pokoje byly dokořán a v nich stála dcera. Byl moc krutý. Hodně moc. Zrovna měla na ústech jakousi prosebnou otázku, když jí jeden ze špičatých střepů pronikl do pravého oka. Skácela se na zem a zůstala nehybně ležet. Svět zrudl. Viděl jsem jen tu postavičku na zemi...
Nic se v mém světě nemohlo rovnat lásce k Aleně, která teď nehybně ležela u nás v kuchyni. Každá buňka v mém těle prosila, škemrala, žadonila všechno a všechny na této planetě ať se Alence nic nestane, ať se vrátí čas ať je všechno jako dřív. Jak budu velká až vyrostu? Táákhle moc. Podlomili se mi kolena. Tati existuje bůh nebo ježíšek? Slzy. Spousty slz. Mám tě moc ráda tati. Bzučení miliardy včel v mé hlavě sílilo. Já tebe taky sluníčko. Moc tě miluji. Hořké slzy. Hlavu měla pootočenou a šlo ji vidět jedno otevřené oko, ve kterém byl stále ten prosebný výraz. Potůčky krve z Aleniny hlavy si posupně razily cestu po podlaze k mým nohám. Loužička mé krve se spojila s potůčkem Aleniny krve. Moje Alenka, moje Alenka točila se mi tyto slova jako v zaseknuté desce a pak jsem si uvědomil, že má dcera je mrtvá. Čarodějnice se stále chechtala. Vysmívala se mi, smála se na celé kolo a osud jí blahopřál ke skvělému výkonu. Venku hulákali opilci, telefon křičel a já nehybně hleděl na svou mrtvou dceru. Alenko bůh je tatínek toho kluka, který má za úkol nás stále chránit, protože ježíšek ještě nemá věk na to aby to zvládl.
Marta se pohupovala na patách a zašeptala:
  „Aleno, neser mě a vstaň z tý země sakra."
Alenko už je pozdě, zuby, pusu a spát. Vzal jsem z kuchyňské linky levou rukou nůž, přistoupil k Martě, jemně jí položil pravou, zkrvácenou ruku na rameno a třikrát ji bodl do hrudi. Upřeneně mi hleděla do očí, nevydala ani hlásku a z pusy jí začala téct krev. Stále jsem se jí díval do očí. Alenka. Pak jí z oka vyklouzla slza a skápla se na zem. Byla na místě mrtvá. Přiložil jsem si nůž ke krku a chystal si podřezat krkavici. Nešlo to. Levá ruka se mi (nečitelné) odhodil nůž, vzal už mlčící telefon, zavolal na policajty a přiznal se k dvěma vraždám. Pak jsem dlouho seděl a brečel...<<
  „Táto, kdy bude ten guláš? A co to tam furt luštíš?“
  „Myslím, že luštím příběh o vraždícím časopisu pro hospodyňky...“ Jsou chvíle, kdy člověk nic nespraví, ale pořád se může zasmát. Nemít tam tu zatracenou Vlastu, odvedl by malou na oběd k matce a nic by se nestalo... Třeba by ji tam už rovnou nechal a šel si to s Martou vyřešit. Kolik mrtvých má na svědomí tenhle časopis? Jak to bylo dál? Pětadvacetiletý bachař Ondřej Kroupa s vystouplým břichem, plešatou hlavou a ustaraným pohledem vyfoukl cigaretový dým. Počítal hodiny do konce pracovní doby. Těšil se na pivo.
  „Do prdele už mě to tu sere.“ řekl možná odcvrnknuté cigaretě, která ladným obloukem skončila v záchodové míse věznice Mírov. Vyrazil na pravidelnou obchůzku cel pro odsouzené a pískal si u toho píseň Krysaře od Daniela Landy. Takhle ho vidím. Hlavou se mu honí myšlenky na manželství. Dneska si určitě v hospodě nějakou najdu, napadlo ho - nebo něco podobně blbého.
U cely s číslem dvacet šest uviděl mrtvého vězně. Byl oběšený na prostěradle přivázanému k vrchnímu rámu postele. Co bachař Ondřej věděl je, že tato sebevražda je pro silné. Většina vězňů nechce trpět, tak si podřežou žiletkou hlavní tepnu na stehně a smrt se dostaví do čtyř minut. Pokud se ale člověk rozhodne pro oběšení, což se stává taky často, zabije se udušením. V každou chvíli má možnost zvednout se a zachránit. Musí vydržet bolest, strach i tlak. Chce to pevnou vůli. Věděl o něm jenom, že je vrah své dcery a manželky, a taky věděl, že už tady dostal co proto, aby si uvědomil, že takové věci se neodpouštějí. Vší silou udeřil visící mrtvolu. Rozhlédl se po cele a spatřil na zemi časopis Vlasta. Vzal ho do ruky. Byl otevřený na stránce s receptem na hovězí guláš. Takhle nějak to mohlo být. Tak nějak to vidím před očima...
  „Ahój, ahój, Martine... Máme tady návštěvu... Tady to ale voní... No to je výborný... Hele - vy jste se dlouho neviděli, že? Nejsi nějaký divný?“ Asi jsem vypadal divně. Manželčinu kamarádku jsem ani nepozdravil. „Jé. Tak ten se ti povedl... Hele. Víš, co udělám zítra? Podívej - to vypadá dobře. Petra si koupila do vlaku Vlastu - je tady recept na italskou sekanou.“
Je to už pěkných pár roků. Žádná z těch tří žen se nedozvěděla, proč jsem tenkrát Hance vzal časopis z ruky a uprostřed kuchyně ho roztrhal na malé kousíčky.