Přání

   Milovaná Janičko, nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsme se poznali. Když nad tím tak přemýšlím, musím si uvědomit a přiznat, že naše cesty byly už předem spleteny v jakémsi životním klubíčku a nic je nemohlo narušit.
Bylo to tenkrát na táboře. Vzpomínáš? Mě bylo pouhých šest let a tobě o rok méně. Už v prvním okamžiku, kdy jsem tě spatřil, jsem věděl, že jinou takovou osůbku v životě nepoznám.
  Stála jsi sama u jabloně, odloučená od ostatních hrajících si dětí a pozorovala cvrlikající ptáky v korunách stromu. Rozpačitě jsem kráčel k tobě a přemýšlel nad frází, jak tě oslovit. Nic kloudného jsem nevymyslel.
  „Ahoj, já jsem Péťa,“ vykoktal jsem a ty ses na mě otočila. Bylo parné léto a mě přesto oblil mráz na celém těle. Svět se semnou zmítal v divokých extázích a přece, přes všechny ty vjemy, které příroda nabízí, jsem dokázal vnímat jen tebe.
  „Janička,“ řekla jsi a zasněně ses mi podívala do očí.
  „Budeme si spolu hrát?“ zeptal jsem se a trochu se zastyděl, poněvadž velcí kluci jako já si nehrají. Tvoje odpověď mě potěšila.
  „Tak pojď,“ zasmála ses. A my šli.
  Rozběhli jsme se k nedalekému poli a vítr nám čechral vlasy. Tobě ty krásné blonďaté kadeře a mě hnědé kudrliny. Dva nevinní andělé ve kvetoucím poli s vůní jara. Nebe nad námi, pevná půda pod námi a celičký otevřený svět před námi. Snad i Bůh zařval krásou tohoto okamžiku. Pamatuješ? Od této chvíle jsme se nikdy neodloučili.
  V poslední den toho výletu jsme si splnili jedno přání. Vzpomínám, jako by to bylo včera. Když vedoucí tábora zorganizovali noční stezku odvahy, utekli jsme. Dodnes si myslím, že bok po boku jsme byli dvě nejodvážnější děti z tábora.                   
  Hnali jsme se tmou ruku v ruce a chichotali se všem příšerám, které nás bedlivě sledovaly v temných křoviskách kolem nás. Doběhli jsme na vyvýšený pahorek a jako očarováni se zastavili, když nám noční nebe vykouzlilo překrásné panorama. Sedli jsme si na bobek a v tichu, třímajíc se za ruce, pozorovali hvězdičky.
  „Kolik jich asi je?“ zeptala ses.
  „Určitě milión, myslíš, že nějaká spadne?“
  „Nevím, proč se ptáš?“
  „Aby jsme si mohli splnit nějaké přání.“
Myslím, že jsi mě tenkrát dokonale pochopila, poněvadž jsme tvrdohlavě seděli a čekali, až nám nějaká spadne.
  „Je mi trochu zima,“ špitla jsi a já ti nabídl svou mikinu. V tom okamžiku jsi vyskočila a já se opravdu strašně zlekl.
  „Podívej, podívej!“ křičela jsi a ukazovala prstíkem k nebi. A opravdu. Jedna hvězda se jala padat.
  „Přej si něco!“ vybídl jsem tě. Já už měl o svém přání jasno. Abys mě nikdy neopustila. Dívala ses nahoru a pak ses ke mě otočila. Tvé velké oči jiskřily možná ještě víc, než všechny hvězdy na nebi. Dodnes s určitostí nevím, co sis přála, ale myslím si, že to samé, co já.
  A naše přání se vyplnilo. Tys semnou prožila všechny zásadní okamžiky mého života. Moje první lásky, dokončení školy, svatba. Všude jsi mi byla oporou, tak jako já u tebe. Naše přátelství nikdy neumřelo a myslím, že ani smrt nemá tu sílu, aby narušila to rozvinuté klubíčko našich životních cest. Vždycky tu budeš semnou a já vždycky při tobě.
  Pokládám květiny na tvůj hrob a se slzami si připomínám všechny okamžiky, veškeré vteřiny našeho společného života. Začíná trochu mrholit. Choulím se do pláště a ještě jednou odříkávám svoji připravenou řeč, která patří jen tobě :
  „Milovaná Janičko, nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsme se poznali...“