Nejvzácnější Perla
Pro Lenku Rauerovou a Zuzanu Václavíkovou
Nejvzácnější Perla
Když uslyšel Liam tu novinku, nemohl tomu uvěřit. Tohle se nestane jen tak někomu, kdo nebyl ještě ani vyučen. Neuvěřitelné štěstí, nebo osud. Neutralita v jeho životě byla nabourána.
„Já, že jsem byl vybrán na výpravu za perlou?“ výskal.
Před týdnem král nakázal slavnému kapitánovi Dobrošovi vyplout do zálivu Poslední Naděje najít nejvzácnější perlu všech moří pro princeznu Niké. Tato tradice se v království udržovala už dlouhá léta. Vždycky, když byla princezna připravena na vdávání, byla vyslána loď, která měla najít tu nejkrásnější perlu. A jak je známo, nejkrásnější perly se vždy vyskytovaly v obávaném zálivu Poslední Naděje.
Kapitán Dobroš – starý mořský vlk, měl možnost vybrat si svoji posádku na výpravu. Přihlásilo se tucet měšťanů, vesničanů, vojáků, žoldáků, žebráků a dokonce pár šlechticů. Jenže kapitán Dobroš je znám svou obezřetností a prozíravostí. Nebýt těchto vlastností, nestal by se tak slavným. Kolikrát na moři mu jeho moudrost zachránila život se snad nikdo nedopočítá. A tak začaly přípravy. Každé ze jmen, které bylo vypsáno na přihlášce bylo prověřeno královskými špehy a dokonce i čaroději. Ti podali veškeré zprávy kapitánovi a ten podle nich vybral ty pravé osobnosti do své posádky – samozřejmě na doporučení královských čarodějů.
„Já, že jsem byl vybrán na výpravu za perlou?“ opakoval Liam a skotačil po kuchyni, kde seděli jeho rodiče. Otec nevěřícně zíral na listinu přijatých, kde se skvělo synovo jméno. Dvanáctiletý kluk. Dvanáct let. Dvanáct let! Syn dráteníkův popluje na nejznámější výpravu v království! Jaká pocta!
„Nedupej těma nohama a poslouchej Liame!“ okřikla ho matka. „To, že jsi byl vybrán na výpravu, neznamená, že nebudeš poslouchat. Budeš kapitána Dobroše poslouchat na slovo a nebudeš dělat žádné skopičiny, jak máš ve zvyku ano? „Ano mami, slibuji!“ Liamova tvář zářila štěstím.
„Vyrážíte zítra za úsvitu že,“ poznamenal věcně otec.
„Ano.“
„Tak se utíkej připravit, jinak ti tu cestu zakážu,“ mrkl na syna.
„Rozkaz!“ zakřičel Liam a utíkal rychle na půdu balit věci, až jeho hnědé kadeře vířily.
Ráno bylo studené. Chlad pronikal až do morku kostí a Liam se celý třásl. Ale ani to, ani hustá mlha, která by se dala krájet, nepotlačily jeho vzrušení. Liam šel po stezce doprovázen otcem k přístavu, kde má být zakotvena kapitánova loď. Není to obyčejná loď. Je to holubice. Loď známá po celém království. Nepotopitelná troj stěžejní Holubice, která má snad i křídla, jak se všude vyprávělo. Konečně dorazili do přístavu. Kapitánova pýcha se tyčila v mlze jako neporazitelná příšera v moři. Pověsti nelhaly.
Všude okolo se hemžili skladníci, kteří nakládali suroviny a nezbytné věci k plavbě které si poručil kapitán. On osobně stál na přídi a kontroloval veškeré dění. Jak si ho Liam představoval, tak taky vypadal. Rezavé vlasy, spletené do copánků, husté, šedé vousy, lišácký obličej a mírně baculatá postava. Nejzajímavější byly ale jeho ruce. Obrovské pracky, které by jedním stiskem dokázaly rozdrtit kokos.
Po nějaké době se otec rozloučil s Liamem.
„Dávej na sebe pozor synu,“ řekl a poplácal jej po rameni.
„Neboj tati,“ odpověděl Liam a už utíkal na palubu lodi. Skladníci dopravili poslední zásoby do lodě a pomalu kráčeli zpět do svých domovů. V přístavu se rozhostilo ticho. Liam stál nerozhodně na palubě a čekal na Dobrošova slova.
„Všichni nastoupit do řady!“ zaburácel kapitánův hlas konečně. Devatenáct lidí se zmateně seřazovalo do rovné linie. Liam zjistil, že je ze všech nejmenší. A nejen to, pomyslel si. I nejmladší. Kapitán si každého prohlížel. Vždycky ke každému přišel a dlouhou minutu se mu díval do očí. Až nakonec došel k Liamovi. Zadíval se mu do očí. Liam měl pocit, že se mu škubají koutky úst, ale nebyl si jist. Pak šel kapitán zase na začátek řady a každému zvlášť začal rozdávat úkoly. Liam měl za úkol přeskládat ze skladu brambory do kuchyně a pět kilo oškrábat. Dnešní den a i nějaké další prý bude dělat pomocníka kuchařovi.
Byla to dřina, ale Liam byl rád, že třeba na palubě ve chladu nedrhne podlahu, nebo tak něco. Po hodině škrábání si všiml, že už jsou na plavbě. Holubice se mírně houpala. V tom přišel kuchař. Holohlavý mužík malé postavy s úsměvným obličejem. Na lících se mu dělaly legrační prasátka.
„Ahoj, já su Pepa,“ pozdravil a podal Liamovi ruku.
„Liam,“ odpověděl a ruku přijal.
„Dneska vařime kobzole s hovězim hej?“ Pepa mluvil nějak rychle a Liama napadlo, že asi bude z daleka. Asi ze severu. Tam věčně nemají čas.
„Z kaj si?“ ptal se Pepa a začal krájet hovězí maso na plátky.
„Z Caladonu, z hlavního města království,“ odpověděl.
„To ja sem ze Stravy, to je na severu,“ usmál se Pepa.
„Ano, všiml jsem si,“ Liamovi se kuchař začal líbit.
„Myslíš Pepo, že tu slavnou perlu najdeme?“
„Pokud nebudem hlupi, tak jo,“ odpověděl kuchař. Po chvilce měl nakrájeno dvacet hovězích plátků a začal si plnit fajfku. Liam už měl taky hotovo. Zbytek nechal na Pepovi a šel se podívat na palubu. Venku se vyjasnilo. Slunce příjemně hřálo do zad. Vítr mu čechral vlasy. Všude byla cítit rybina a sůl. Kam se Liam podíval, tam zelenomodré moře. Nádhera! V dáli na obzoru spatřil jen malý, tmavý bod země, odkud odpluli. Mrkl na příď a chvíli pozoroval, jak se kapitán s kormidelníkem na něčem domlouvají. Po nějakém čase rozhlížení, se rozhodl, že se vrátí zpět do kuchyně, jestli Pepa nepotřebuje pomoc.
A tak uplýval den za dnem. Liam pracoval buď v kuchyni, nebo mu někdy byly přiděleny drobné úkoly na palubě. Po čtrnácti dnech dorazili k zálivu Poslední Naděje. Kapitán Dobroš si mnul ruce, jak šlo všechno hladce. Ale jak se posléze ukázalo, mnul si je předčasně. Nejhorší věc pro námořníky s plachtami a bez vesel je bezvětří. Když se do toho přidá neúprosné vedro, je zle. A to se taky stalo. Už šestý den trčeli na mrtvém bodě bez pohybu a námořníci bědovali. Všichni bezmocně stáli na palubě a pozorovali nehybný obzor. Jen v tichu sem tam zaskřípěla ráhna, či zažbluňkala voda. Liam byl celý unavený, ale nedovolil si stěžovat.
„Toto místo je určitě prokleté,“ bědoval první důstojník Janák a ostatním z posádky tím moc energie nepřidal.
„Kapitane s takovu nám nevydrži voda,“ pošeptal kuchař Pepa Dobrošovi. Ten se zachmuřil :
„Musíme nějak vydržet, nic jiného nám nezbývá. Sniž příděly na čtvrt litru denně.“
A tak čekali další čtyři dny. Někteří se modlili, někteří spali a našli se už i nějací, co blouznili. A stále nic. A další den, nic. Už onemocněli čtyři lidé. A další den. Další nemocný. Počasí se stále neměnilo. Jen někdy zavál slabý vánek, ale to bylo vše. Nebe bylo čistě modré a na něj viselo neúprosné slunce, jako strašící oběšenec. Liamovi se motala hlava a bloudil po palubě jako bez duše.
„Nemáme perlu ani vodu, jsme ztraceni,“ brumlal si pro sebe a chodil kolem zábradlí. Náhle Liam zakopl o pochozené lano a přepadl přes zábradlí do širého moře. Z dálky slyšel jen kapitánovo : “Dopr…,“ a svět zčernal…
Liam cítil kolem sebe obrovský tlak. Náhle si rozpomenul na všechno. Na cestu, na posádku, na útrapy. Bože, já jsem pod vodou! Všechno v něm křičelo, aby se hlavně nenadechl a plaval nahoru. Ale jeho tělo bylo jaksi vláčné, bezvládné. Otevřel oči. Viděl kolem sebe jenom jiskřičky samé modři a spoustu bublinek. A že se k němu blíží jakési dvě postavy. Liam zaostřil. To jsou víly! Nene, to se mi jen zdá, přesvědčoval se. Ale nezdálo se mu to. Všechno bylo tak opravdové, tak reálné! Mořské víly s ploutvemi dopluly až k němu. Doprovázely je zářící medůzy. Byl to fascinující pohled. Všude magická modř a v té modři nádherné víly po boku s medůzami, které svítily jako lucerničky. Jedna víla měla blonďaté kadeře a druhá byla brunet. Takové dva protipóly v moři – jeden krásnější, než druhý a naopak, napadlo Liama.
„Vítej chlapče,“ uvítaly ho. Až terve teď Liamovi došly takové zásadní fakta, jako že perfektně slyší a vidí pod vodou. Byl zmatený, ale nedalo se nic dělat.
„Ahoj,“ odpověděl nesměle.
„Jak se jmenuješ chlapče?“ zeptala se ta blonďatá a zamrkala víčky.
„Liam a vy?“
„Já jsem Rwe,“ řekla brunet víla.
„Já Polárka,“ hned na to odpověděla blonďatá.
„Jaktože vidím a slyším pod vodou tak ostře?“ ptal se zmateně Liam.
„Vidíš a slyšíš kdekoliv. Jen si to neuvědomuješ chlapče,“ odpověděla víla Polárka.
„Hm…mluvíte v hádánkách,“ zamračil se Liam.
„Proč jsi sem zavítal, snad si neupadl?“ zachichotala se víla jménem Rwe.
„Upadl,“ zastyděl se Liam a sklopil oči. „Jsme na výpravě za nejvzácnější perlou pro princezni Niké. Neuspěli jsme. Je bezvětří, došla nám voda. Jsme v koncích.“
„Na co perlu?“ usmála se víla Polárka.
„Potřebujeme ji pro princeznu,“ odpověděl smutně Liam.
„Nepotřebujete,“ řekly víly současně a usmívaly se.
„Poslouchej dobře Liame. Až budeš zpět na palubě, dej tuto magickou rostlinu kapitánovi do fajfky. Počkej, až začne kouřit a řekni mu, že nejvzácnější perla je v každém srdci. Jedině pak vás osvobodíme,“ pronesla Rwe a podala mu rostlinku.
„Co to je za rostlinu?“ ptal se Liam.
„Íponok, magická rostlina, věř nám Liame,“ odpověděla Polárka a pokračovala: „Až se vrátíš ke svému králi, vzkaž mu také, že nejvzácnější perla je v každém srdci, nezapomeň na to.“
„Dobře, budu si to pamatovat. Nejvzácnější perla je v každém srdci,“ opakoval Liam.
„Tak dobře a teď se vrať nahoru chlapče. A nezapomeň! Nejvzácnější perla je v každém srdci!“ zvolaly současně víly a začaly se vzdalovat. Ještě chvilku Liam v dáli slyšel jejich příjemný smích a byly fuč. Sotva se stačilo Liamovo nehybné tělo otočit, svět zase zčernal…
„Liame!“
Odněkud z dálky slyšel Liam jakýsi hlas. V hlavě mu ještě doznívala jakási ozvěna. Cosi se srdcem. Najednou dostal štiplavý políček a otevřel oči. Nad ním se skláněly starostlivé oči kapitána Dobroše.
„Synku, tys mě ale vylekal!“ sdělil kapitán a unaveně vydechl. „Málem ses utopil, všude jsme tě hledali a najednou ses vynořil. Obrovské štěstí.,“ pokračoval.
Štěstí to nebylo, pomyslel si Liam a vzpomněl si na víly. Nenápadně zašmátral v kapse a nahmatal rostlinku. Tak se to stalo. Samozřejmě, že se to stalo.
V doprovodu Pepy si šel lehnout na pryčnu. Jak tak ležel, přemýšlel, jak podstrčit Dobrošovi rostlinku do fajfky. Musí s ním mluvit o samotě. Nejlépe v kapitánské kajutě. Z paluby slyšel zoufalé bědování námořníků. Už toho bylo dost. Musí to skončit. Musí to zastavit., když je možnost. Po hodině odpočívání vstal a šel za kapitánem. Vyšel po schůdcích na palubu a spatřil jej, jak se nervózně rozhlíží do dáli. Došel k němu.
„Kapitáne, potřeboval bych s vámi mluvit,“ oznámil.
„Mluv synu,“ kapitán se zachmuřil, ale ani na něj nepohlédl.
"Nemohli bychom mluvit ve vaší kajutě? Chtěl bych vám něco ukázat na mapě,“ Liamovi se zrodil v hlavě jednoduchý plán.
„Dobře,“ rozhodl kapitán Dobroš a šel do kajuty. Liam ho poslušně následoval, jako věrný kočár vraníky. Dobroš usedl na masivní dubový stůl na němž leželo spoustu krámů. Těžítka, mapy, pera, kružítka, lupa a spoustu nezbytných věcí k navigaci. Kapitán si začal plnit svoji vyřezávanou fajfku a mezitím se ptal : „Tak co jsi měl na srdci?“
„Kde jsme kapitáne?“ zeptal se Liam a ukázal na mapu, která visela na nástěnce z třešňového dřeva. Kapitán Dobroš položil poloplnou fajfku s tabákem na stůl a přešel k mapě. Byl otočený zády a začal vysvětlovat. Ukázal prstem na jeden bod na mapě.
„Vypluli jsme odsud,“ ťukal prstem po mapě. Liam potichoučku vytáhl rostlinku.
„Pak jsme pokračovali přes středozemní proudy až k mysu Brouka,“ prstem ukazoval vlnitou čáru na imaginárním moři v mapě. Liam začal do fajfky urychleně cpát magický Íponok. Začal se potit.
„Pak jsme minuli ostrov Ztracených a pokračovali k zálivu Poslední Naděje,“ pokračoval kapitán. Liam doplnil poslední zbyteček a položil fajfku zpět na místo. V tu chvíli se kapitán otočil. Liam to stihl v poslední vteřině.
„Jsi v pořádku? Vypadáš strašně Liame,“ ptal se kapitán.
„Jsem kapitáne Dobroši. Tak teďkom k té otázce ano?“ Liam se usmál. Kapitán došel opět za svůj stůl, zapálil si fajfku a začal bafat. Ani si neuvědomil, že ji předtím ani nedoplnil. Liama napadlo, jestli by se mu to povedlo, kdyby byl kapitán při plné síle. Asi ne, pomyslil si.
„Věříte kapitáne na duchy, víly, nebo různé přízraky?“ zeptal se Liam.
„Na pohádky nemám čas, ani náladu Liame. Nemáme vodu, nemáme perlu a asi nepřežijeme,“ zabručel kapitán a zabafal z fajfky. „Jsme v koncích, omlouvám se. V jíném čase a na jiném místě bych ti rád vyprávěl pověsti a příběhy, ale teď opravdu ne.“ Dobrošovi se začaly lesknout oči. Liam věřil tomu, že je to znamení.
„Kapitáne víte, že nejvzácnější perla je v každém srdci?“ ptal se.
„Ano vím. Dnes se mi o tom i zdálo. Máš pravdu Liame. Pojď, půjdeme se podívat na mužstvo, jak na tom je.“ Dobroš vstal a vycházel. Liam za ním. Jakmile vyšli zpět na palubu, naskytl se jim nevídaný pohled. Hnaly se k nim obrovská mračna. Vítr se začal zvedat. Všichni na palubě jako by ožili. Ještě před chvílí celá posádka připomínala oživlé zombie.
„Napnout plachty, vracíme se domů!“ zakřičel kapitán z plných plic. Začalo pršet.
„Voda, voda!“ křičeli všichni a natahovali ruce k blahodárné vodě, která začala padat z nebe v silném proudu, jako by ji seslal přímo pán Bůh. Posádka naplňovala torny, sudy, džbány. Prostě vše, do čeho šla voda nalít, jako kdyby to měla být poslední voda, co v životě spatří a ochutnají. Liam si lehl na podlahu, roztáhl ruce i nohy a nechal si skrápět celé tělo. Usmíval se do zamračeného nebe a vzpomněl si na dva protipóly. On se směje, nebe se mračí. Rwe a Polárka. Dva protipóly a přitom spolu.
„Děkuji vám víly. Děkuji!“ křičel a začal se hlasitě smát.
Holubice se začala vracet domů. Všichni si byli vědomi toho, že se vrací bez perly pro princeznu, ale byli vůbec rádi, že to přežili. Raději mít ostudu a být královi v nemilosti, než nesmyslně umřít kvůli zatracené perle! Tohle se jim honilo hlavou. Liam se po cestě zpět naučil chytat ryby. Vrchní rybář byl z něj celý nadšený.
„Tebe moře miluje, nemohu tomu uvěřit," říkával. Liam se celou dobu usmíval. On zažil asi to nejlepší dobrodružství ve svém životě. Po dlouhém měsíci opět spatřili přístav hlavního města Caladon. Davy lidí se tlačili všude kolem a vyvolávali slávu Holubici, slávu posádce a slávu kapitánovi Dobrošovi. Ještě netušili, že Holubice připluje se svěšenou hlavou a studem. Čím blíže byli u přístavu, tím více posádka začala nervóznět. Zakotvili. Vojáci – jeden jako druhý s erbem království ve tvaru čtyřlístku jim dělali prostor, aby mohli dojít na nádvoří, kde se tísnil dav. Nahoře na verandě stál král. Po jeho levici královna ( blíže srdce ), po pravici princezna ( blíže tvrdé ruky a výchovy ). Lidé hučeli jako trhovci, jásali, ženy lomily rukama, děti plakaly. Devatenáct lidí z posádky Holubice předstoupilo před krále. Král zvedl ruku. Dav zmlkl.
„Přinesli jste perlu pro princeznu?“ zeptal se mírně s úsměvem. Liam se podíval na princeznu Niké. Je nádherná, pomyslil si. Zlatavé vlasy, nosík mírně nahoru, při úsměvu se jí dělali dolíčky. A úsměv? No přímo kouzelný. Liam na ní mohl oči nechat.
„Zavři pysk, ať ti do něj nenaleti muchy,“ poznamenal kuchař Pepa svým nenapodobitelným akcentem. Liam zavřel pusu a začervenal se. Kapitán Dobroš postoupil vpřed a zvolal :
„Králi, perlu nemáme. Nešlo to,“ sklopil hlavu. Na nádvoří bylo hrobové ticho. Všichni si vyměňovali zklamané pohledy. Král se mračil, královna se mračila. Jen princezna se usmívala a dívala se zrovna na Liama. Ten nevěděl kam s pohledem, tak jej upřel na zajímavý kamínek na zemi. A stále bylo ticho. Slyšeli byste i myšku prdět. Z náhlého a nečekaného popudu předstoupil Liam a zvolal :
„Králi, pamatujte, že nejvzácnější perla je v každém srdci!“ trochu se zastyděl a hleděl králi do očí. Lidé byli zděšeni. Už samotné sdělení králi „pamatujte“, stačilo k tomu, aby si chlapec odseděl zbytek života v žaláři. Ale král byl odjakživa dobrosrdečný.
"Já vím chlapče, dnes se mi o tom zdálo,“ pronesl a pohlédl s láskou na královnu. A tu se stalo něco, o čem se v království bude ještě po celé generace vyprávět. Z nebe se začal snášet obrovský pegas. Všichni lidé, jak tu tak stáli, němě hleděli na letícího ptáka. Ten přistál před Liama. Jeho zlaté peří se blyštilo v dopoledním slunci jako veškeré poklady světa. Oči, které purpurově hleděly k Liamovi byly neuvěřitelné. Jako dva rudé oleandry! Pegas měl v drápech nádhernou perlu, která by se nedala vyvážit ani těmi nejvzácnějšími diamanty. Upustil ji k zemi a odlétl k nebi. Perla se začala kutálet směrem k Liamovi a zastavila se až u jeho nohou. Svítila, jako kdyby byla napuštěna jakousi magickou trestí a i ve dne připomínala nejkrásnější hvězdu v nejhlubší tmě. Liam se sehnul, zvedl ji do výše a zvolal :
„Perla pro princeznu Niké!“
Dav byl u vytržení, jásal, skandoval. Začaly oslavy.
Později, když Liam vysvětloval kapitánovi Dobrošovi o dvou vílách, tak nenápadně za záclonami naslouchalo služebnictvo. A tu se roznesly mýty o dvou bohyních – Rwe a Polárce. Začaly se stavět chrámy, kde putovali poutníci, kněží, čarodějové a vědmy. Nakonec se tam usadily nejznámější vědmy království, protože chrámy byly postaveny zrovna tam, kde unikal magický plyn a vědmy mohly předvídat o mnoho lépe.
A Liam? Ten si nakonec vzal princeznu Niké za ženu přece! A tak zazvonil zvonec a…pohádky konec nebyl, protože začal svatební obřad a pohádka teprve začala…
KONEC