Stařec

Šestkrát jsem jej bodl do hrudi, šestkrát jsem ho proklel a šestkrát mu plivl do tváře. Velekněz se vzápětí skácel na podlahu. Ornamenty vyryté na zemi zobrazovaly nejvyšší bohyni země Dáriu. Teď podlaha zrudla krví. Díval jsem se Veleknězovi do očí a pozoroval, jak v něm uhasíná život. Usmíval jsem se. Mé dílo bylo skoro dokončeno. V chrámu bylo lehké přítmí a skrze okna probleskovaly paprsky slunce. Podél stěn byly vystaveny sochy předchozích Veleknězů a zdálo se, že mne bedlivě pozorují. Brzy budou hledat sochaři vhodný kámen i pro tohohle hada, kterého jsem zabil. Otevřely se dveře chrámu.
   „Ve jménu Dárie, cos to provedl dědku?“ vyhrkl kněz, který vstoupil.
   „Stráže!“ zakřičel a utíkal k Veleknězovi, pokusit se jej oživit. Marně. Jeho oči mrtvě hleděly do stropu. Na tváři výraz čisté agonie. Co jsem provedl? Zabil jsem. Zabil jsem, protože to vyžadovala má existence. Po chvíli do chrámu vběhlo deset vojáků v barvách království Atlidy. Prvně se nevěřícně rozhlíželi, protože ještě nikdo a nikdy nevztáhl ruku na Velekněze. Byl to hřích proti nejvyšší Bohyni Dárii, hřích proti království, hřích proti lidu. Kapitán stráží se rychle vzpamatoval.
   „Lehni si na zem bastarde! Lehni ty vrahu!“ zakřičel a chytl se oběma rukama za hlavu. Celý se třásl. Poslušně jsem zalehl a roztáhl co nejvíce ruce, aby bylo vidět, že nemám žádnou zbraň. Ohromení vojáci ke mně přiběhli a svázali mě. Když jsem byl dokonale zabezpečený, jali se do mě kopat. Jsem starý. Hodně starý. Tuhle sprchu ran a kopanců jsem ještě vydržel. Musel jsem. Pak jsem omdlel.
Probudil jsem se v žaláři. V kleci, která visela na řetězech, upoutaných ke stropu. Chycený jako zvíře, šťastný jako blecha. Ostatní vězni seděli připoutáni v okovech dole.
   „Jmenuji se Baltimor a jak ty starče?“ ptal se jeden z vězňů. Prohlédl jsem si ho. Dokonale holohlavý, velká brada, mohutné tělo. Typický bijec, který se prohřešil kdesi v krčmě. Dostane deset ran bičem a bude volný.
   „Suzej, jméno mé,“ odpověděl jsem mu.
   „Cos provedl? Máš významné místo v naší věznici,“ ptal se trestanec jménem Baltimor. Ironie z něho čišela.
   „Zabil jsi snad krále?“ pokračoval druhý vězen. Všichni se sborově rozesmáli.  Nemohli tleskat, protože byli připoutáni, tak aspoň hlasitě bušili nohama o zem.
   „Zabil jsem Velekněze,“ odvětil jsem a podrbal se po svých šedivých vousech. V celé věznici to ztichlo jako prásknutí bičem. Bylo to hluboké a nepříjemné ticho. Slyšeli byste i myšku pšoukat.
   „Cože jsi udělal?“ otázal se šepotem Baltimor.
   „Zabil jsem Velekněze,“ opakoval jsem znovu. Někteří vězni se začali modlit k bohyni Dárii. Jiní plakali, proklínaje mě do sedmého kolena a jiní natahovali krky, aby mě lépe viděli.
   „Budeš trpět dědku. Budeš trpět ve svém životě i ve své smrti. Po věčnost. Cožpak nemáš strach, že se usmíváš?“ tázal se Baltimor. Jeho oči mne bedlivě sledovaly. Studoval mě jako zajímavý a nepříjemný hmyz. Po tvářích mu tekly slzy.
   „Nevěřím v Dárii, věřím jenom v jednoho Boha a v sebe,“
   „Jak můžeš věřit jenom v jednoho Boha a v sebe?“ Baltimor nevěřícně kroutil hlavou.
   „Existuje jenom on a já Baltimore, jenom kladná a záporná strana věci, nic jiného,“
   Baltimor se začal horlivě modlit k mé duši. Směšné.
   Do věznice věšly stráže a spustily mou klec.
   „Jdeš na výslech satane,“ procedil mezi zuby jeden z nich a odemkl mé vězení. Vyvlekli mě v okovech do nejhlubších sklepů v hradě. Tam, kde se vyslýchá, tam kde se mučí a umírá. V mučírně bylo tíživé ticho. Na stolech byly rozloženy veškeré nástroje k doznání pravdy. Palečnice, železné panny, skřipce, španělské boty. Všechno. Ani jsem nepočítal ty malé, které jsou k mučení nejefektivnější. Ale věděl jsem, že mne mučit nikdo nebude, ještě mám trochu síly.
Posadili mě na masivní, dřevěnou židli a pevně připoutali. Přede mne se postavil rozložitý muž v černé kápi a ve volných šatech s emblémem království Altidy na hrudi. Ruce měl za zády a jen se na mě pozorně díval. Po dlouhé chvíli promluvil :
   „Jmenuji se Durma vrahu, proč jsi zabil Velekněze?“ měl hluboký a pevný hlas. Byl si jistý svou autoritou. Určitě měl ve společnosti své místo.
   „Abych existoval,“ odpověděl jsem pravdivě. Durma mě švihl přes tvář bičem na koně. Kůže se mi roztrhla jako starý pergamen. Cítil jsem v ústech svou krev. Sladká, kovová chuť. Miluji krev.
   „Vždyť existuješ, odpověz znovu,“ Durma opět založil ruce s bičem za záda.
   „Tohle je má smrtelná existence, nesmrtelnou existenci mají jenom dva. Já a on,“ usmál jsem se. Durma se chystal k dalšímu úderu, přerušil jsem ho slovy :
   „Ale...Velekněze bohyně Dárie jsem zabil proto, aby vaše víra umřela s ním. A umře. Po čase. Vím to, vím co konám.“
   „A v co budeme věřit bláznivý starče?“ zakřičel Durma a švihl mě bičem přes rameno. Už to trochu štíplo. Bolest. Nemám rád lidskou bolest.
   „Budete věřit v jeho a ve mně,“ pohlédl jsem mu do očí.
   „V tebe starče? Ani holub po tobě zobákem neklovne! Zítra zemřeš. Jsi si toho vědom? Jsi blázen a bláznům patří smrt!“ zakřičel Durma a šel se napít vína.
   „Já jsem smrt,“ zašeptal jsem a uvolnil trochu síly. Durma už teď byl přesvědčen, že jsem blázen. Mučit mě nebude.
   „Zhebneš dědku, nemá cenu tě dál vyslýchat, jsi nemocný na duši. Avšak to neznamená, že ti nepřeji velké utrpení ve věčnosti!“ Durma odešel a já osaměl.
   Usnul jsem ve svém křesle. Provázely mne pěkné a živé sny. Lidé začali pochybovat o Bohyni Dárii a ptali se, jak je možné, že neuchránila nejvyššího Velekněze. Lidé se ptali, kdo je vlastně pánem všeho. Ptali se, kdo je dobro, kdo je zlo. Byly to mé sny, mé vize a musel jsem se usmívat, poněvadž vše bude splněno. Za deset tisíc let povstanu znovu a budu navenek ctít Boha, aby existoval. Aby existoval v myslích všech lidí, poněvadž takhle budu existovat i já.
   Ráno mne probudily stráže. Sundali mi okovy a vedli schodištěm nahoru. Pak mne vynesli ven. Ostré světlo se mi zabodlo do očí jako tisíce nožů. Obrovský dav na nádvoří skandoval, jako smyslů zbavený. Tisíce nenávistných pohledů mi přálo smrt. Vaše přání je mým potěšením. Já se těším na smrt. Odpočinu si, abych mohl pokračovat. Těším se, až znovu povstanu. Pak si mě všichni budou pamatovat. Pak bude všude zase rovnováha. Dva muži v černých kápích se mě ujali. V jednom z nich jsem poznal Durmu. Dovlekli mě k šibenici a nasadili oprátku. Dav ztichl, neboť chtěl všechno slyšet. Každičký detail mého vzdychu. Lidé byli odjakživa dokonale zvrácení. Jako dravci, jenž potřebují maso. Jenže dravec zabíjí, aby se uživil. Lidé zabíjí čistě z pošetilosti. Nikdy jsem jim to nebral. Mám to rád.
   „Jak se jmenuješ vrahu?“ Durmův hlas zahřmel napříč celým nádvořím.
   „Jmenuji se Suzej,“ zvolal jsem tak hlasitě, aby všichni slyšeli.
   „A zvěstuji vám všem smrt hladem a ledem!“
   „Odpovídej, jen když jsi tázán,“ zavčel Durma a udeřil mne na solar. Pomalu se mi nedostávalo dechu, ale pokračoval jsem. Musel jsem.
   „Až po této pohromě a očistě budete věřit v jednoho Boha a ve mně!“ to už nevydržel ani kat a začal mě bít pěstmi do hlavy. Chvilkami jsem ztrácel vědomí. Musel jsem dokončit své proroctví.
   „Prohřešil ses vůči Bohyni Dárii, vůči království a vůči lidu Suzeji. Budeš popraven oběšením!“ prohlásil Durma.
   „Existuje jen jeden Bůh a jen jeden jeho sok. A to jsem já! Budu viset na kříži s trnovou korunou a jen Bůh a já pozná pravdu!“ křičel jsem z plných plic a veškerý dav s hrůzou naslouchal.
   „Jméno mé nikdy nezapomenete. V myslích všech tvorů se vrátíte zpět k tomuhle okamžiku a mé jméno budete uctívat pozpátku v čase a pozpátku v písmenech! Jsem Ďábel a musím tu být, musí být rovnováha! Jmenuji se Suzej! Temná strana věci! Opačná strana mince!“ to byla má poslední slova. Vykonal jsem svou vůli. O zbytek se postará osud, který částečně ovládám.
   Kat se zapřel do páky, poklop se uvolnil. Starci s oprátkou na krku se zlomil vaz. Na nádvoří bylo ponuré, hrobové ticho. Začal padat první sníh. Sněhová vločka pošimrala na tváři Durmu. Nějak brzo na zimu, pomyslel si. Z ničeho nic se otřásl. Po chvíli se lidé v tichu rozešli do svých domovů. Po městě se začali vyprávět historky a drby. Posléze po celé zemi. O mrtvém prorokovi, starci jenž jeho jméno má být vyslovováno pozpátku. Kněží začali psát spisy. O muži, který znovu povstane s trnovou korunou.