Jako zvíře v pasti

Based on true strory :o)  

( Věnováno Michaele, která mi byla oporou a vytrpěla si to, co já )

  Jednoho krásného dopoledního dne jsem seděl na posteli a poslouchal hudbu. Ono by to nebylo ani tak zajímavé, kdybych se nedozvěděl, že je na mě vydán zatykač. Jakmile jsem viděl svůj ksicht na stránkách policie české republiky, zhrozil jsem se. Samozřejmě, že ne mým vzhledem ( kecám ), ale už jen tou pouhou existenci mé osoby na oněch stránkách. Prvotní myšlenka zněla asi takhle : „Joo, jsem desperádo !„ po chvíli manických myšlenek - že si zabalím pár švestek, přítelkyni a uteču do Mexika, jsem si uvědomil, že je třeba zjistit co a jak. A jak jinak to zjistit, než se přihlásit, že? Mezitím jsem zjistil, že mi hrozí jeden rok. ( Neuvádím zdroj )  A tak jsem šel...
  Ono to zní odhodlaně a hrdinsky „tak jsem šel“...no šel jsem až za týden, což značí, že jsem na žebříčku hrdinství asi na třetí příčce u země. No dobře, na druhé. Chvilku to trvalo. Sbalit si základní věci, tabák, kafe, oblečení a jiné nezbytnosti k trvalému pobytu na místě zvaném lágr. Pár rozlučkových akcí taky stálo za to. Při jedné z nich, kdy jsme seděli s přítelkyní na jedné grilovací akci mi se škodolibým úsměvem sdělila :
  „Vidíš tam toho kluka? Dělá u státní police...“
  „Zavedlas mě do jámy lvové lásko,“ odpověděl jsem
  „Nebój, on si nevšimne. A když jo, budeš tam dříve,“ řekla sebejistě. Miluji tu osobu, dokáže člověka vždycky povzbudit. Takže na rozlučkové grilovačce se podstatně nic nestalo. Neberu v úvahu to, že jsem se málem udusil ve vaně, utopil na pískovišti...to jsou maličkosti. Vtipy typu, ať si dávám pozor na spadnuté mýdlo jsem vskutku ignoroval. Ono těch vtipů bylo podstatně více. Musím předem uvést, že jich nejvíce padlo od lidí, které mám nejraději. Lidé s velkým L. Takže dámy a pánové, slyšte ! Lenka, Zuzka a má drahá Michaela ! Posléze jsem pochopil, že vtipkovaly jenom proto, abych se vskutku neposral. Tímto jim vzkazuji : Já se neposeru ! Maximálně vydávám jen malé a ustrašené prdy. Zpátky k věci. Nastal den D.
  Ráno jsem vstal, odhodlaný udělat téměř cokoliv. Určitě každý z vás zná ten stav mysli, kdy se pro něco rozhodnete a uděláte to i kdyby z nebe gumoví medvídci padali. Jakmile jsem dopil třetí stresující kafe, dostavila se Míša. Rozlučka s otcem. Cesta do basy. Neříkám, že cestou parkem jsme se tak čtyřikrát nezastavili na lavičce. Užíval jsem si slunce, větru a doteků Míši.
  „Piš mi každý den ano?“ Moje věčné poznámky.
  „Budu ti psát.“ Míšiny věcné dodatky.
A šli jsme dál, ruku v ruce do chřtánu debilnímu osudu. Došli jsme před velkou ocelovou bránu. Objali se a loučili. Polibky, pláč a něžná slůvka. Jen ta vrtačka vedle rušila krásu okamžiku vhodnou pro nějaký film. Film pro uplakané hospodyňky doma u žehličky. Byli jsme připraveni. Z ničeho nic vykoukla z okýnka nad námi hlava a zeptala se :
  „Dneska nastupujete?“
  „Jo,“ odpověděli jsme dvojhlasně, jakoby jsme měli jít sedět oba.
  „Tak to přijďte až o půl čtvrté, je škoda si neužít tak krásný den,“ odpověděla bachařova hlava. Myslel jsem, že se sesypu. Tuším, že kdybych se podíval do Míšiny hlavy, viděl bych to samé. Stejně jsme se shodli, že za to může vyšší moc. Po chvilkové poradě s bachařem jsme se rozhodli, že si to teda užijeme. A užili si. Byly to krásné hodiny. Rád na to vzpomínám. Po nějaké chvíli jsme se ocitli na stejném místě, ale v jiném čase. Chvilku jsme počkali a najednou se otevřely dveře v ocelové bráně. Jako kdyby říkaly : „Pojďte pane, těšíme se na vás.“ Sevřel se mi žaludek. Ve dveřích stál zrzatý bachař. Jeho vhled byl takřka hnusný. Typ člověka se kterým by jste šli na pivo jen se silnou nevolí. Naposledy jsem uviděl Míšu a dveře se zavřely. A je to tu, říkal jsem si. Rok v prdeli...
  Zrzavý bachař mě vyprovodil po schodech nahoru do dalších dveří. Otevřely se. Vešel jsem dovnitř, odevzdal občanku na vrátnici a už mě měli.
  „Svléknout!“ zavelel jeden z mnoha bachařů, co tam bylo. Byl jsem myšlenkami mimo, tak jsem je ani nepočítal. Svlékl jsem se jako tenkrát Adam. Akorát já nebyl v ráji. Jakmile mě kompletně prošacovali, dovolili mi se obléct. Už vím, jak se cítí striptérky. Na funící mentolový dech tlustého bachaře nikdy nezapomenu. Zavedli mě k takovým opancéřovaným dveřím. Jakmile je otevřeli, viděl jsem takový vykachličkovaný koutek. Sprcha? Napadlo mě v tu chvíli. Pak jsem si vzpomněl na filmy. V těch filmech vždycky ty lidi postavili do řady a házeli po nich nějaký prášek. Trochu jsem zauvažoval. Nebyl to odblešovací prášek? Oni mě chcou snad odblešovat? Či jsem pes? Než jsem stačil říct námitku, že se teda odblešovat nenechám, zapadly za mnou dveře. Aha. Odblešovat se nebude. Ve sprchovacím koutě bez sprchy byl jen jeden nábytek. Taková ta malá stolička na kterou si sednete a po chvíli vás začne bolet celé tělo. Abych je všechny nasral, abych teda ukázal, že já se zlomit nenechám, abych šel proti proudu, proti systému, sedl jsem si. Po chvíli jsem zjistil, že tam stejně není kamera. Dobře, ujistil jsem se, nevadí. Já jim ještě dám. Po chvilce jsem zjistil, že to jaksi nedávám. Neměl jsem pojem o čase, tudíž jsem začínal počítat kachličky. Pro ty, kdo to ještě nezažili, upozorňuji, že počítání kachliček uspává. Předešel jsem krkolomnému pádu na podlahu do bezvědomí tím, že jsem začal číst tajemné vzkazy tajemných lidí, co tu kysli přede mnou. „Miluji tě Janičko“ například. No to mi povězte, kterej magor to tu psal? Janička bude mít určitě radost, až si to přečte. Problém je akorát v tom, že ona si to nikdy nepřečte. No jdeme dál. „Chycen v hrabůvce 2008.“ Vskutku zajímavé. Kdo byl chycen? Králík do oka? Jdeme dál. „Vy zmrdi.“ To myslel nás, nebo je? Po těch vzkazech mi došlo, že za branami vězení moc inteligence nenajdu. Což o to, vzkazy mě po chvíli přestaly bavit a uchýlil jsem se zpět ke stoličce. Čekání. To čekání považuji za nejhorší. Můj utrápený mozek došel k závěru, že vteřina je stejně dlouhá jak tady, tak i tam venku. Tudíž jsem zavřel oči a představoval si, že čekám na autobus. Představivost je vynikající věc, opravdu. Nevím jak dlouho to trvalo. Minuty, hodiny. Spíš hodiny. Otevřeli dveře.
  „Musíte ještě na policii, pak vás tady dovezou,“ nonšalantně sdělil bachař. Dva policajti mi nasadili pouta, doprovodili k autu a jeli jsme.
  „Mohl bych si pak venku zapálit?“ zeptal jsem se s touhou po troše nikotinu mladého policajta vedle mě. Vypadal jako kuře. A byl mlád jako kuře.
  „Ne,“ odpověděl razantně. Dejte kuřeti trochu moci a bude vás péct ono. Svatá pravda. Nevadí, vydržím to. Dovezli mě na stanici a šoupli do takové té normální cely s mřížemi. Oproti sprše to byl celý svět. Cela krátkodobého zadržení se jí říká. Jakmile zaklapl zámek, starší policajt řekl :
  „Nikam neutečte, hned jsem tu.“
  „Blbé vtipy,“ mňoukl jsem.
Zase to čekání. Na co? Na něco. Co mi chcou? Ať mě nechaj bejt ! Prostě ať mě zavřou, dají mi knihu, tabák, kafe a jdou si po svém ne? Asi ne...
  „Tady tohle podepište, a tohle, a tohle,“ starší policajt mi přes celu předával jakési lejstra a propisku. Tuž jsem podepisoval. Podepisoval jsem jako Michael Jackson v době své největší slávy. Po nějaké době konečně přišel, nasadil mi zase pouta, řekl ať nedělám blbosti a odvedl mě na celu dlouhodobého zadržení. V cele dlouhodobého zadržení byly dvě postele naproti sobě, umyvadlo, záchod a spousta nových vzkazů na zdi. Celý svět se proměnil v celý vesmír.
  „Dali byste mi tabák?“ - to byla moje poslední prosba.
  „Ne, v celém objektu je zákaz kouření,“ odpověděl policista, co to tu měl na starost. V tu chvíli jsem ho viděl jako Boha. Přes něj vlak nejede,
  „Prosím,“ kňoural jsem.
  „Ne,“ odpověděl Bůh. Dal mi plastový kelímek na rozloučenou a zavřel masité dveře. Osaměl jsem. A zase čekal. A snil jsem. Snil v bdělém stavu. Nedá se to popsat, tudíž vynechávám všechny mé šílené myšlenky. Kolem desáté večer. ( nevím, mohlo být i osm ) na mě přišla maličká deprese. Do deprese se přidal křik jednoho vězně doprovázený kopáním do dvěří.
  „Pusťe mě vy kurvy ! Mám hlad doprdele ! Pusťe mě !“
Prásk ! Prásk !
  „Vy svině dejte mi cigaretu, vy kurvy já mám hlad !“¨
Prásk !
Nějaké kroky. Víc párů bot. Po chvíli jsem slyšel jak se mu tam otvírají ty dveře ( spíš vrata ), někdo tam vešel. Trochu tlumených zvuků.
  „Dobře, dobře budu ticho.“
Za zdí po levici jsem slyšel takové :
  „Kuňk.“
A za chvíli zase :
  „Kuňk,“ - chvíli jsem myslel, že už mi totálně hrabe. To tam pěstují žáby? Po další hodině zase : „Kuňk.“ V tu chvíli jsem byl šílenství nejblíže. ( Později jsem zjistil, že tam seděla nějaká žena.) Kolem jedenácté večer ( mohlo by být stále osm) se otevřely moje dveře ( vrata). Přidělili mi nocležníka. Jenom jsem ho shlédl a dál koukal na neurčitý bod na zdi. Byl to mladej kluk. Plešatá hlavička, robustní tělo, odřená kolena. Po chvíli mi bylo trapné to mlčení. Logicky jsem zauvažoval jak ho oslovit.
  „Hele, nevíš kolik je?“ zeptal jsem se.
  „Bude kolem desáté,“ odpověděl. A já zjistil, že jsem to neměl dělat. Ptát se ho na něco. Začal mluvit a mluvit. Mluvil déle než Kelišová na svatbě. Mluvil a mluvil a mě začínala bolet hlava.
  „Normálně nevím co se dělo. Prý jsem zmasakroval nějaké lidi, pobil jsem se. V nemocnici jsem se bil s policajtama. Prej mám obvinění ze znásilnění. Ríkal mi to právník. Kurva hrozí mi tři až osm let vězení. Brali mi stěry spod nehtů. Kurva co mám dělat? Kurva už nebudu chlastat. Do prdele já to fakt posral.“
  „Mhm,“ odpovídal jsem vehementně budoucímu vězni. Jsem o deset let starší než on. Tudíž jsem mu dal jedinou radu do života :
  „Jsi v prdeli kámo.“
Moji radu si vzal asi k srdci, protože umlkl. Celou noc jsem nespal a promítal si různé scény. Představivost si hrála svoji operetu a já jako divák aplaudoval ke skvělým výkonům oné dámy.
  Ráno se připlížilo jako hrabivý žebrák ke kloboučku. Konečně mě odvedli a odvezli na soud. Kolem pasu mi uvázali kožený řemen, na řemeni řetěz a k řetězu pouta. Vedli mě soudem a já zvedl pyšně hlavu. Představivost ! Hannibal Lecter se blíží ! Lidé, bojte se !  Soudce mi sdělil, že jsem si nevyzvedával poštu, nebyl jsem k zastižení, tudíž ten zatykač.
  „Budete si vyzvedávat poštu?“ zeptal se nakonec.
  „Ano,“ odpověděl jsem a stále nemohl pochopit, že ještě uvidím obě slunce. Pustili mě.
Jaké z toho plyne ponaučení?
Vyzvedávejte si poštu.