Nejvzácnější Perla II. část - Temný Skřet

   Uplynuly už dlouhá tři léta. Liam nedávno oslavil patnácté narozeniny a byl právoplatně uznán za dědice trůnu po boku své manželky Niké. Také mýty o dvou vílách se rozšiřovaly. Podle jedné byla dokonce pojmenována jedna hvězda a podle druhé byla pojmenována nejznámější gilda, co obchodovala s magickým plynem. Království vzkvétalo a lidé žili v blahobytu, jaký ještě nezažili. Avšak vše netrvá věčně. Jednoho dne král onemocněl těžkou chorobou. Upadl do komatu a veškerá tíha vládnutí padla na královnu Lorenu. Nastávaly zlé časy.
   „Miláčku, mám strach,“ sdělila jednou princezna Niké Liamovi, když v noci leželi na posteli. Venku se bouřilo počasí, kapky deště hlasitě bubnovaly do masivních zdí hradu. Hromobití oznamovalo příchod zlých dnů.
   „Neboj, král se uzdraví, uvidíš,“ konějšil ji Liam a byl pln starostí.
   „Stane se ještě něco, cítím to,“ prorokovala Niké. A zdá se, že měla pravdu.  Ráno je probudilo hlasité troubení trubačů na poplach. Služebnictvo, ministři, stráže - prostě všichni se seběhli k jednomu objektu. K mrtvole. Na zemi ležel podkoní Zdeněk. Pohled to byl opravdu strašný. Jeho obličej se křivil v hrůzostrašné agónii. Nohy i ruce měl nepochopitelně pokroucené. Jako kdyby si pokřivené dítě hrálo s plastelínou a chtělo vytvořit zmučeného panáčka. V rohu plakala jakási služebná. Hlavu svěšenou v dlaních. Kapitán stráží ji uklidňoval a ptal se :
    „Vy jste to viděla? Co se stalo?“
    „Bylo to odporné kapitáne...takový skřet, malý skřet. Vysoký tak po má kolena, ale ten jeho obličej, bože ten jeho obličej,“ vzlykala služebná, která byla jediný svědkem večerní události. Liam byl zmatený. Ale dokázal si živě představit obrázek tohoto hororu. „Pokračujte,“ řekl Liam.
   „Zuby měl takové špičaté, dlouhé. Oči zářivě žluté a nos...ten neměl. Měl tam jenom zející díry. Odporné. Měl bosé nohy a dlouhé nehty, takže jak chodil po dlažbě, znělo to, jako kdyby cupitala nějaká velká krysa,“ vzlykla služebná a pokračovala : „Pak přiklusal ke Zdeňkovi a řekl : Chyť si mě, chyť si mě. Zdeněk se otočil, zlekl se a chtěl tu stvůru praštit dřevem, co měl v ruce. Skřet se lehce vyhnul a pak se začal hystericky smát. Zdeněk se začal červenat, z pusy, z nosu i uší mu začínala vytékat krev, pak padl na zem a začal se sebou šíleně zmítat,“ plakala služebná. „Už nemůžu, opravdu nemůžu,“
   „Dobře, pojďme si odpočinout.“ Kapitán ji vzal za ruku a doprovázel ji domů.
   „To nám tu ještě scházelo,“ řekl se starostí jeden ze strážných. Lidé se pomalu vydávali do svých komnat.
   Liam šel do kuchyně za Pepou. Před dvěma lety požádal krále, aby ho vzal do svých služeb. Pepa samozřejmě neodmítl. Ono vařit pro krále, nebo pro mořské krysy je velký rozdíl, říkával. Za tu dobu se hodně spřátelili.
   „Ahoj, slyšel jsi o tom?“ ptal se Liam, hned jak vešel do velké kuchyně, kde pobíhaly děvečky a pomocní kuchtíci. Prostorem se linula vůně zvěřiny, cibule, šípkových lístků a jalovce. Liamovi z toho začalo kručet v břiše.
   „Čest Liame. Pojď vedle. Nechcu tu ty pajtaše strašit,“ odpověděl šéfkuchař Pepa. Tak se odebrali do skladu, kde byl solidní chlad a spousta surovin.
   „Je to divne Liame. Mam pocit, že s timhle budeme potřebovat pomoc.Víš jak to myslim?“ Pepa se upřeně díval Liamovi do očí.
   „Myslíš, že bych se měl vydat za vílami?“ ptal se Liam. „Na moře se mi opravdu nechce. Nechci nechávat Niké o samotě.“
   „Maj velkou moc, ty holky Liame. Co pro ně muže znamenat jen malej skřet ni? Jde tu hlavně o to, že nechceme další lidi házet pod kytky žejo,“ zašklebil se Pepa. Měl pravdu napadlo Liama. Nejde tu jenom o život Niké. Jde tu o život kohokoliv. Ale Liam byl odjakživa diplomat. „Co takhle poštovní holub?“ usmál se.
   „Dobrej nápad cype!“ houkl Pepa. Takhle mluvit s princem mohl jenom on. Ale nejzábavnější na tom bylo, že si to ani neuvědomoval. Jednou se stalo, že při přijímací ceremonii nevyššího kněze, kdy král notoval fráze o povýšení se kněz zakoktal. Pepa se začal hlasitě smát se slovy : „To je vůl!“ a zasloužil si mnoho nesouhlasných pohledů. Liam měl tehdy pocit, že vybuchne smíchem, tak se rozkašlal, ale tomu taky nikdo nevěřil.
   „Dobře, seženeme holuba a pošleme zprávu - snad to vyjde,“ završil debatu Liam. Po chvíli klábosení o ničem a přitom o všem, se rozešli. Už byl čas oběda. Liam se šel podívat do komnat za králem, jak na tom je. Došel k masivním dveřím, které byly obloženy diamanty, safíry, zlatem i platinou. Takové dveře mají hodnotu malé provincie, napadlo Liama. Před dveřmi stály stráže se svými ostrými kopími. Jako jeden muž se uklonili a pustili Liama do komnat. Král ležel na obrovském dvojlůžku. U jeho boku seděla královna Lorena a předčítala mu jakousi knihu. Pohlédla na Liama a usmála se.
   „Jak mu je?“ zeptal se princ Liam.
   „Pořád nic,“ odpověděla smutně královna Lorena a utřela hedvábným šátkem královo orosené čelo. Po krátké rozmluvě s královnou se Liam odebral za Niké. Den uběhnul jako voda. Opět nastala noc. Stráže byly zdvojnásobeny a dostaly příkaz k vyšší opatrnosti. Lidé z hradu měli zákaz vycházek.
   Jeden ze strážců noviců jménem Matěj Žebřítko zaspal na noční směnu. Teď se spěchem utíkal temnými chodbami k velitelství ke kapitánovi stráží, aby mu byl přidělen úsek ke hlídání. Věděl, že jej kapitán pokárá, ale pevně věřil, že se na to zapomene. Pochodeň v jeho rukou praskala a vydávala solidní světlo. Tu se Matěj s úlekem zastavil, protože před sebou spatřil podivnou kreaturu. Skřet? Co to je doprčic? Na malé hlavě chuchvalec černých vlasů, oči žhavě žluté se zlověstně blyštily. A ten puch. Jako hniloba. Jako měsíc stará ryba.
   „Chyť si mě, chyť si mě,“ zachichotalo se stvoření a převalilo se na záda, kde se začalo pištivě smát a kopalo nohama kolem sebe. Matěje napadlo, že by to měl raději zabít. Tohle na světě nemá co dělat. Vytáhl meč, připravil se do střehu, tak jak jej to učili v šermířské škole a vykročil vpřed. Tu z ničeho nic skřet vyskočil na všechny čtyři, pak zvedl jednu ruku a ukázal na Matěje prstem.
   „Ssss,“ zasyčel temný skřet. Matěj se zastavil. Co se to? Začal se dusit. Plíce mu začaly hořet, celý svět začal hořet. Padl na kolena a chytl se za hruď. Z posledních sil se podíval vpřed. Viděl jenom odporného skřeta. Oči raději zavřel. Poslední co v životě Matěj slyšel bylo jenom vzdálené „Ssss,“ a potom hysterický smích. Pak už bylo jenom temno.
   Mrtvé tělo Matěje našli ráno. Liam pozoroval mrtvolu. Stejné příznaky. Zase ten skřet! Musel co nejrychleji sehnat holuba. Ihned se vydal do královské voliéry za vrchním ornitologem. Ve voliéře se naskytovalo spousta různých ptáků. Od nejvzácnějšího papouška až po posledního vrabce. Ornitolog byl starý dědeček se šedivými vlasy, v obličeji spousta pih. V koutech úst měl úsměvné dolíčky.
   „Ááá princ sem zavítal. Má poklona“ uvítal vědec Liama.
   „Dobrý den, potřeboval bych toho nejspolehlivějšího poštovního holuba, co tu máte,“ šel Liam rovnou k věci.
   „Ano mám tu jednoho. Je geniální, nikdy se nikde neztratil. Jmenuje se Žužle,“ podával klidného a smířeného holuba Liamovi. Ten jej převzal.
   „Vrků,“ řekl holub.
   „Žužle? Divné jméno máš ptáku,“ pověděl Liam s úsměvem.
   „Vrků,“ potvrdil holub.
   „Děkuji pane,“ poděkoval Liam.
   „Není zač,“ loučil se stařík a ještě zamával.
   „Vrků,“ rozloučil se holub.
A tak šel Liam s holubem za Pepou, aby se poradil, jaký vzkaz pošlou vílám. Vešel do kuchyně a tu se začal holub zděšeně zmítat v Liamových rukou.
   „Vrků, vrků, vrků!“ křičel beznadějně holub. Liam se rozhlédl kolem, co že ho to tak moc vyděsilo. Aha. Spatřil na hákách bažanty, kteří byli připravení ke kuchání.
   „To nic, to nic Žužle, ty seš moc chytrej, ty se na talíř nehodíš,“ uklidňoval Liam holuba. Tu se zjevil Pepa :
   „Dem do skladu,“ řekl. Jamile byli ve skladu, i holub Žužle se uklidnil.
   „Co jim pošleme za vzkaz teda?“ uvažoval nahlas Liam, hladíc prstem holuba po hlavince.
   „Já bych to zkratil, tak jak u nas ve Stravě. Prostě pošli vzkaz typu „potřebujeme pomoc“. Máš ještě kusek tý magický rostliny Íponok? Tu bych holubovi upevnil k tomu vzkazu.“ navrhl Pepa.
   „Seš geniální Pepíku!“ zakřičel Liam. Bylo to perfektní. Musí to vyjít. Liam všechno připravil. Napsal vzkaz, přiložil magický Íponok a pošeptal geniálnímu holubovi :
   „Leť Žužle, leť do zálivu Poslední Naděje,“ a vypustil ptáka z okna. Ten se bezchybně rozletěl a mířil si to směrem k moři. Liam tiše doufal, že všechno vyjde. Po chvíli sledování noční oblohy šel do svých komnat ke své princezně Niké. Bude určitě překvapená, až ji sdělí svůj plán. Otevřel dveře a zděsil se.
   „Chyť si mě, chyť si mě,“ zrovna říkal odporný skřet a krčil se u princezny, která ležela pohozena jako hadra na podlaze.
   „Ty hade!“ zakřičel Liam a vrhl se na skřeta s úmyslem jej roztrhnout holýma rukama. Tu skřet vyskočil, uhnul a utekl otevřeným oknem do temné noci. Liam ležel bezúspěšně na podlaze. Urychleně vstal a doběhl k Niké. Ta ležela na zemi, v obličeji křídově bílá, oči otevřené dokořán. Nejvzácnější perla, co měla na hrudi zářila rudým světlem. Princezna Niké ještě žila, ale byla v jakémsi hypnotickém stavu, který se nerovnal ani životu, ani smrti.
   „Panebože, Niké. Probuď se lásko, probuď se,“ úpěl Liam a hladil nebohou princeznu po vlasech. Po chvíli ji vzal do náručí a položil na postel. Pak zavolal doktory, čaroděje, vědce, rádce – prostě všechny kapacity, co byly v tuto chvíli na hradě. Ti se bezmocně – jeden po druhém skláněli nad princeznou a ujišťovali Liama jen o jednom : Princezna žije. Určitě ji zachránila magická perla, ale nebude to trvat moc dlouho. Liam byl blízko ke zhroucení. Celou noc nespal. Celý další den seděl u princezny a čekal. Nedalo se nic dělat. Jen Pepa odpoledne donesl kuřecí vývar, aby mohli princeznu nakrmit, protože i člověk v takovémhle stavu potřebuje živiny. Už se blížila noc. Liam usnul na křesle vedle princezny Niké. Měl nepříjemné sny a sem tam s ním jeho vlastní tělo škublo, jako by bylo ovládáno nějakou vyšší silou. Najednou to v komnatách bliklo.
   „Myslíš, že spí?“ ptala se pobaveně Víla Polárka.
   „Chrápe jak dudek,“ usmála se Víla Rwe.
   „Vrků,“ poznamenal holub. Najednou Liam otevřel oči a zlekl se tak moc, že se vykotil z křesla.
   „Ach, to jste vy,“ poznamenal. Prohlédl si víly. Ploutve byly fuč. Místo nich nohy. Ale vypadaly stejně, jako když je spatřil naposledy. Stejně úsměvné. Stejné protipóly, stejné roviny.
   „Stále stejně vystrašený malý kluk,“ smála se Rwe a pustila Holuba Žužleho. Ten se začal nezúčastněně se vztyčenou hlavou procházet po komnatách a sem tam zobáčkem rýpnul do nějakého předmětu.
   „Máme problém víly. Potřebujeme pomoct. Prochází se tu po večerech jeden temný skřet. Je zlý, hodně zlý. Už zabil dva lidi a pokusil se zavraždit i moji princeznu Niké,“ zamračil se Liam.
   „Je krásná,“ poznamenala Polárka a zasněným pohledem hltala princeznu Niké, která ve vší nevinnosti ležela ztuhlá na posteli.
   „Nech toho. Máme práci,“ šťouchla ji Rwe a potuleně se usmála. Liam opět jaksi všechno nemohl pochopit, ale nechal to plavat. Hlavně, že jsou víly tady.
   „No nic, počkáme si na něj,“ prohlásila Polárka a odtrhla oči od princezny. Tak tu všichni tři čekali, až se objeví temný skřet. Jenom holub Žužla cupital z místa na místo a hledal cosi k snědku. Liam mu hodil krajíc chleba a ten jej začal vděčně zobat. Najednou se začaly se skřípotem otvírat dveře komnat. Všichni tři zpozorněli. Dovnitř vešel skřet. Neměl vůbec strach. Zavřel za sebou dveře, otočil se k nim a věnoval jim dlouhý pohled. Liamovi naskočila husí kůže.
„Ssss,“ zasyčel a jeho žluté oči žhnuly jako sám ďábel.
„Chyť si mě, chyť si mě,“ zavrčel a začal se smát.
„Chyť ho,“ zvolala Rwe
„Chytím,“ pokračovala Polárka a chytila skřeta do náruče. Začala jej hladit po odporné hlavě. Skřet bezmocně ječel vysokou fistulí. Liam si zacpal uči dlaněmi, protože měl pocit, že mu každou chvíli prasknou bubínky.
„Jsi chycen skřete, hloupoučký skřete, utíkej zpět do temna, utíkej zpět tam, kam patříš, tam kde tě nikdo nechytí, tady nemáš co dělat,“ pronesla Rwe. Skřet se bezmocně kroutil v Polárčině náručí a začal se vytrácet. Jakmile se vytrácel, vytrácel se s ním i jeho odporný jekot. Uplynula jen chvilka a skřet byl fuč.
„Tak,“ řekla Polárka.
„Tak jdem ne?“ Rwe se usmála.
„Dávej na sebe pozor princi Liame,“ Polárka pohladila vyděšeného Liama po tváři. Rwe taky. A najednou blik! Zmizly. Liam stál v komnatě sám. Slyšel jen svůj zrychlený dech a vzdálené cupitání holuba Žužleho. Niké! Napadlo ho najednou. Urychleně došel k posteli a s údivem pozoroval jak se barva perly mění z rudé na růžovou, z růžové na azurovou a z azurové na jasně stříbřitou. Niké otevřela oči. Barva pleti se ji začala vracet.
„Miluji tě,“ pošeptala Niké. Liam se k ní sklonil a políbil ji.
„Já tebe taky princezničko.“